Článek
Marius Els, bývalý major jihoafrické armády, žil na čtyřsethektarové farmě podél řeky Vaal ve svobodné provincii Free State — typická krajina jihoafrického venkova, kde soužití farmářů s divokou zvěří patří k běžné, byť ne vždy bezproblémové realitě. V roce 2005, tehdy třiatřicetiletý, narazil při jedné z pravidelných povodní na osamocené hroší mládě, sotva pět měsíců staré, oddělené od zbytku stáda proudící vodou.
Zvíře nejdřív adoptovali jiní lidé, ale jakmile začalo přerůstat rozměry, se kterými dokázali doma vůbec počítat, předali ho Elsovi, který se rozhodl, že se o něj postará sám na vlastní farmě. Pojmenoval ho Humphrey — jméno, které se o pár let později mělo stát celosvětově známým díky okolnostem, jaké si v tu chvíli nikdo nedokázal představit.
Vztah, jaký si nikdo nedokázal vysvětlit
Els Humphreyho vychovával dalších šest let, a jejich vztah přerostl v cosi, co sám opakovaně popisoval jako pouto otce a syna. Jezdil na jeho hřbetě jako na koni, plaval s ním v řece i v přehradní nádrži na vlastním pozemku, krmil ho jablky a dokonce mu čistil zuby — rituály, jaké by člověk spíš čekal u vztahu s domácím psem nebo koněm, ne u zvířete, které v dospělosti dorůstá hmotnosti přes jednu tunu.
Tvrdil, že stačí, aby na Humphreyho zavolal, a hroch se k němu sám vrátí domů, ať byl kdekoliv na rozlehlém pozemku farmy — schopnost, kterou Els prezentoval jako důkaz mimořádné inteligence a citové vnímavosti zvířete, se kterým vyrůstal takřka od jeho narození.
V rozhovorech ho popisoval jako „roztomilého“ a jako „jemného obra“ — slova, jaká by člověk čekal spíš u popisu domácího mazlíčka, ne dospělého samce hrocha obecného, zvířete, které v dospělosti váží přes tunu a patří mezi nejobávanější savce afrického kontinentu, zodpovědného podle některých odhadů za víc lidských úmrtí v Africe ročně než lvi, sloni nebo krokodýli dohromady.
Začátkem roku 2011 natočil Els video nazvané I Love Humphrey, My Pet Hippo, ve kterém ho diváci viděli, jak Humphreymu krmí jablka a jezdí na něm ve vodě, jako by šlo o naprosto běžnou, bezpečnou zábavu, jakou by kdokoliv mohl zopakovat s vlastním domácím zvířetem.
Záběry se rychle staly virálním hitem a přinesly Elsovi i jeho neobvyklému vztahu s hrochem mezinárodní pozornost — objevily se v desítkách zpravodajských webů a televizních pořadů po celém světě, fascinovaných obrazem muže krotícího jedno z nejnebezpečnějších zvířat kontinentu takřka jako domácího mazlíčka.
V jednom z rozhovorů tehdy řekl větu, která dodnes patří k nejcitovanějším z celého případu: krmení jablky je prý trochu nebezpečné, ale člověk si na to zvykne, a on Humphreymu důvěřuje celým srdcem, že nikomu neublíží. Byla to věta, kterou novináři i s odstupem let opakovaně citovali jako mrazivě přesné, byť nechtěné proroctví vlastního osudu.
Varování, která nikdy nezabrala
Els byl podle dostupných svědectví lidmi ze svého okolí opakovaně varován, že Humphrey zůstává navzdory letům společného soužití divokým zvířetem, se kterým je třeba zacházet mimořádně opatrně. Hroši patří mezi nejnebezpečnější zvířata celé Afriky — jsou teritoriální, mimořádně agresivní a disponují obrovskými, ostrými zuby, schopnými jediným kousnutím způsobit smrtelné zranění.
Na rozdíl od lvů nebo krokodýlů, kteří útočí primárně z hladu nebo v rámci lovu, hroši útočí hlavně z obranných nebo teritoriálních důvodů — stačí, aby se člověk nebo jiné zvíře ocitlo mezi hrochem a vodou, kam se v ohrožení potřebuje stáhnout, nebo aby narušilo prostor, který si hroch nárokuje jako vlastní, a útok může přijít bez jakéhokoliv viditelného varování.
Els na podobná varování reagoval vždycky stejně — trval na tom, že zvuk jeho vlastního hlasu Humphreyho spolehlivě přivede zpátky domů a že mezi nimi existuje pouto, jaké dokáže překonat i přirozenou nebezpečnost zvířete, jaké by u jiného, méně obeznámeného člověka bylo bezpochyby smrtící.
Právě v tomhle bodě se skrývá jádro celého tragického příběhu. Els sám, ve stejném rozhovoru, ve kterém prohlašoval, že Humphreymu důvěřuje celým srdcem, otevřeně přiznával, že jde o mimořádně nebezpečné zvíře — vlastními slovy popsal, že má vztah s „nejnebezpečnějším zvířetem celé Afriky“.
Nebyl to muž, který by si nebezpečí neuvědomoval nebo ho podceňoval z nevědomosti. Vědomě a opakovaně veřejně přiznával rizikovost vlastního koníčku, a zároveň si byl stejně jistý, že jeho osobní pouto s Humphreym ho před tímhle rizikem ochrání. Byla to kombinace, která z jeho příběhu dělá tak dokonalý tragický paradox — muž, který znal fakta, a přesto jim nevěřil, když šlo o zvíře, které sám vychoval takřka od narození.
Odborníci na chování kolem divokých zvířat podobný jev popisují jako projev postupné normalizace rizika — opakovaná bezpečná zkušenost s nebezpečnou situací totiž časem otupuje přirozenou obezřetnost, dokud si člověk nezačne myslet, že riziko, které v teorii uznává, se ho v praxi netýká.
Els strávil s Humphreym šest let bez jediného vážného incidentu, a každý další bezproblémový rok jen posiloval jeho přesvědčení, že mezi ním a zvířetem existuje výjimečné pouto, jaké dokáže přirozenou nebezpečnost hrocha překonat. Právě tahle dlouhodobá, zdánlivě potvrzující zkušenost se nakonec ukázala jako smrtelně klamavá.
Dvanáctý listopad
Dvanáctého listopadu 2011 se Els naposledy vydal za Humphreym k vodní nádrži na vlastní farmě — na stejné místo u řeky, odkud hrocha před šesti lety jako bezmocné mládě zachránil při povodni. Byl to symbolický, téměř literární kruh, který se toho dne uzavřel: místo záchrany se stalo místem smrti zachránce. Humphrey ho stáhl do vody, držel ho pod hladinou a několikrát ho pokousal.
Přesný průběh útoku nikdo nezaznamenal, protože Els byl v tu chvíli u nádrže sám, bez svědků, kteří by dokázali popsat, co přesně vedlo k tomu, že se zvíře, se kterým sdílel šest let bezproblémového soužití, náhle obrátilo proti němu. Elsovo tělo bylo později nalezeno ponořené ve vodě, se zraněními, která svědkové i vyšetřovatelé popsali jako hrůzostrašná. Bylo mu čtyřicet let a farmu, na které strávil s Humphreym tolik let, opouštěl naposledy přesně tam, kde jejich společný příběh před šesti lety začal.
Případ se postupem let stal oblíbeným příkladem v diskuzích o rozdílu mezi ochočením a skutečnou domestikací zvířat. Jak výstižně shrnul jeden z komentátorů diskuze na Redditu, Humphrey byl ochočený, ne domestikovaný — podobně jako tygři, medvědi nebo vlci, kterým se člověk dokáže přiblížit natolik, že ho přestanou vnímat jako bezprostřední hrozbu, ale nikdy tím nezmizí jejich fundamentálně divoká, nevyzpytatelná povaha.
Zvíře, které je krmené, opečovávané a obklopené pozorností jednoho konkrétního člověka, si k němu může vytvořit jistou míru tolerance, ale tahle tolerance nikdy nedosahuje jistoty, jakou lidé běžně znají u skutečně domestikovaných druhů, jako jsou psi nebo koně, chovaní po tisíce generací přímo pro soužití s člověkem.
Domestikace je proces, který probíhá napříč mnoha generacemi a mění samotnou genetickou výbavu druhu směrem k větší snášenlivosti a předvídatelnosti chování vůči lidem — ochočení jednotlivého zvířete v rámci jediné generace naproti tomu mění jen naučené chování, ne vrozenou povahu, a tahle naučená tolerance dokáže kdykoliv, bez zjevného varování, ustoupit zpátky instinktivní, teritoriální nebo obranné reakci.
Zdroje:
https://www.theguardian.com/world/2011/nov/14/pet-hippo-humphrey-kills-owner
https://www.news24.com/SouthAfrica/News/Victim-warned-about-pet-hippo-20111114
https://abcnews.go.com/blogs/technology/2011/11/pet-hippo-kills-its-owner/
https://news.sky.com/story/pet-hippo-humphrey-mauls-his-owner-to-death-10483897
https://theworld.org/stories/2016/08/01/south-african-man-killed-his-pet-hippo-humphrey-video
https://www.yahoo.com/news/fact-check-true-story-south-130000902.html
