Článek
Praha prožívala poslední dramatické dny války. Německo kapitulovalo, ale ve městě ještě nebylo zdaleka bezpečno. Ustupující německé jednotky se snažily dostat na západ a na různých místech stále docházelo ke střelbě i násilí.
Právě v těchto hodinách se čtyřiapadesátiletý Vladimír Slavínský a jeho o osmnáct let mladší žena Ludmila, které říkal Lída, ocitli tváří v tvář smrti.
Pouhých šest dní po události, 15. května 1945, napsal domu milosrdenství Vincentinum na Břevnově dopis, v němž se z vděčnosti zavázal každoročně věnovat finanční dar. Vysvětlil také proč:
„9. května 1945 stál jsem se svou ženou před hlavněmi pušek esesáckých vrahů připraveni k odstřelení. Zázrakem jsme vyvázli životem.“
Bylo to stručné svědectví člověka, který jen několik dní předtím počítal s tím, že zemře.
Slavínský a jeho žena přežili. Po šesti letech okupace mohl mít režisér pocit, že nejtěžší období jeho života skončilo. Jenže právě jeho práce během protektorátu se měla brzy stát předmětem velmi nepříjemného vyšetřování.
Z kočovného divadla mezi nejúspěšnější české režiséry
Vladimír Slavínský se narodil 26. září 1890 v Dolních Štěpanicích v Krkonoších. Od mládí ho přitahovalo divadlo, poezie a později také rodící se film. V sedmnácti letech odešel ke kočovné divadelní společnosti. Herectví ho však neuživilo, a tak pracoval v tiskárně jako korektor a vyučil se typografem a sazečem. Střídal práci v tiskárně s divadelními angažmá a nějaký čas vystupoval dokonce na poutích jako amatérský řecko-římský zápasník.
Do Prahy přišel už v roce 1909. Pracoval v Grégrově tiskárně a později ve Státním knihoskladu. Současně psal divadelní hry a stále více ho fascinoval film. Měl mimořádnou fyzickou kondici. Jezdil na koni, lyžoval, boxoval, šermoval a plaval. Když začal sám hrát ve filmech, neváhal před kamerou předvádět výkony, na které by dnes produkce pravděpodobně najala kaskadéra.
Ve filmu Láska je utrpením například vyšplhal po konstrukci Petřínské rozhledny až na vrchol a zase dolů. V jiném snímku se při akrobatickém výkonu přetrhlo lano a jeho pádem byla dokonce poškozena kamera. Po první světové válce založil společně s Aloisem Jalovcem společnost POJA-Film. Název vznikl spojením počátečních písmen jejich příjmení.
Začínali v podmínkách, které měly k pozdějším barrandovským ateliérům hodně daleko. Firma sídlila v pětipokojovém bytě vedle paláce U Nováků a Slavínský zastával několik profesí současně. Psal scénáře, režíroval a zároveň stál před kamerou.
Český film byl tehdy stále mladým a nejistým podnikem. Slavínský však věřil, že domácí publikum lze přesvědčit, aby dalo přednost českým příběhům před zahraniční produkcí. A postupně se mu to podařilo.
Muž, který dokonale rozuměl svému publiku
Po nástupu zvukového filmu se Slavínský vypracoval v jednoho z komerčně nejúspěšnějších českých režisérů třicátých let. Jeho filmy nevznikaly proto, aby vítězily v debatách filmových teoretiků. Slavínský chtěl především bavit lidi, kteří přišli večer do kina a za vstupenku zaplatili ze své kapsy.
Točil rychle, disciplinovaně a relativně levně. Od spolupracovníků vyžadoval přesnou přípravu a nerad ztrácel čas improvizací. Producentům tak nabízel přesně to, co potřebovali – filmy, které nepohlcovaly nekontrolovatelně peníze a zároveň dokázaly přivést diváky do kin. A těch přicházelo hodně.
Slavínský natočil během života celkem 58 filmů. Mezi jeho známé snímky patří Matka Kráčmerka, Vdavky Nanynky Kulichovy, Nebe a dudy, Muži nestárnou, Advokát chudých nebo Zlaté dno s Vlastou Burianem.
Pracoval s Antonii Nedošinskou, Theodorem Pištěkem, Hugo Haasem, Věrou Ferbasovou, Lídou Baarovou, Jaroslavem Marvanem i dalšími hvězdami českého filmu.
Kritici mu často vytýkali sentimentalitu, stereotypní zápletky a přílišnou snahu zavděčit se širokému publiku. Jenže publikum mělo na věc vlastní názor.
Slavínského filmy vydělávaly a pomohly překonat někdejší nedůvěru provozovatelů kin k domácí tvorbě. On sám se ostatně nikdy netajil tím, že spokojenost diváka považuje za jednu z nejdůležitějších věcí ve své práci.
Právě tento rozpor ho provázel téměř celou kariéru. Část kritiky nad jeho tvorbou ohrnovala nos, zatímco lidé dál chodili do kina.
Tři německé filmy, které mu zničily pověst
Po německé okupaci se podmínky českých filmařů dramaticky změnily. Film představoval pro nacistickou moc důležité médium a česká kinematografie se dostala pod stále silnější kontrolu.
Slavínský během protektorátu pokračoval v české tvorbě. Natočil například Poznej svého muže, Přítelkyni pana ministra, Nebe a dudy, Rybu na suchu, Muži nestárnou nebo Neviděli jste Bobíka?.
Vznikl také vlastenecky zabarvený životopisný film To byl český muzikant o Františku Kmochovi a adaptace Arbesova Advokáta chudých.
Pak však přišel rok 1942. Na jaře byli Slavínský spolu s dalšími českými režiséry Františkem Čápem, Miroslavem Cikánem, Martinem Fričem a Otakarem Vávrou donuceni pod hrozbou zákazu další filmové činnosti podepsat pracovní smlouvu s německou společností Prag-Film.
Slavínský řadu nabízených německých námětů odmítal s odkazem na práci na českých filmech. Nakonec ale pro německou produkci natočil tři snímky – Die Schwache Stunde, Seine Beste Rolle a Sieben Briefe.
V titulcích nevystupoval jako Vladimír Slavínský, ale jako Otto Pittermann. A právě tyto tři filmy se po válce staly hlavním důvodem, proč se jeho jméno dostalo pod drobnohled.
Jedním z nejsmutnějších projektů Slavínského protektorátní kariéry byl film Jenom krok. Na snímku se začalo pracovat na sklonku války a do hlavní role byl obsazen Oldřich Nový. Natáčení však nemohlo být dokončeno.
Nový byl dlouhodobě pod tlakem kvůli svému manželství s Alicí Wienerovou, která byla židovského původu. Odmítl se s ní rozvést a na konci roku 1944 byl internován. Nejprve skončil v táboře Hagibor a později byl deportován do Osterode v Sasku.
Natáčení filmu Jenom krok bylo zastaveno a snímek už nikdy dokončen nebyl. Z projektu se zachovalo jen minimum materiálu.
Osvobození přineslo obrovskou úlevu, ale také otázku, jak se vypořádat s lidmi, kteří během okupace různým způsobem spolupracovali s německými institucemi. Filmové prostředí nebylo výjimkou.
A Vladimír Slavínský měl problém, který se dal shrnout do několika slov: Prag-Film, tři německé snímky a jméno Otto Pittermann.
Jeho působení během okupace začalo být prověřováno. Dochované materiály v Národním filmovém archivu obsahují dokumenty vztahující se k obvinění Slavínského ze spolupráce s Němci i k jeho následnému zproštění obžaloby v roce 1945.
Státní film
Tři německé filmy tedy jeho pověst po válce skutečně ohrozily. Slavínský však nakonec byl obvinění zproštěn. Mnohem zásadnější problém pro jeho další kariéru představovalo něco jiného.
Československá kinematografie byla po válce zestátněna a prostředí, ve kterém Slavínský vybudoval svou kariéru, prakticky přestalo existovat. Zmizel svět soukromých producentů, kteří potřebovali kasovní úspěchy a byli ochotni dát zkušenému režisérovi prostor, pokud dokázal přivést diváky.
Nevzdal se. V roce 1946 natočil komedii Právě začínáme s Jindřichem Plachtou a Jaroslavem Marvanem. O rok později následoval Poslední mohykán, v němž Marvan vytvořil dvojroli despotického Bořivoje Kohouta a jeho rozverného bratra Jaroslava.
Film měl premiéru v září 1947 a rozhodně nebyl bez úspěchu. Slavínský za něj získal druhou prémii za režii a snímek dostal hodnocení „zábavný film“.
Pak natočil komedii Dnes neordinuji, vyrobenou v roce 1947 a uvedenou do kin v březnu 1948.
Jenže společenské a kulturní prostředí se rychle proměňovalo. To, co ve třicátých letech bezpečně fungovalo, už nepůsobilo stejně. Podle materiálů Národního filmového archivu zájem o Slavínského filmy po válce klesal a režisér těžce nesl pocit, že ho publikum, kterému celý život sloužil, opustilo.
Slavínský se přesto snažil přizpůsobit nové době. Na přelomu let 1948 a 1949 začal pracovat na filmu DS-70 nevyjíždí. Tentokrát už nešlo o prvorepublikovou veselohru plnou romantických nedorozumění, ale o budovatelské drama z prostředí těžby uhlí.
Příběh se točil kolem obřího rypadla DS-70, jeho poruchy, údajné sabotáže a úsilí pracovníků stroj znovu uvést do provozu. Film už nedokončil. Dne 16. srpna 1949 ho jeho žena Lída našla mrtvého v pracovně jejich pražského bytu. Vladimír Slavínský zemřel náhle, uprostřed práce, několik týdnů před devětapadesátými narozeninami.
Roztočený film později převzal režisér Martin Frič, který v roce 1950 dotočil několik chybějících scén. Do kin se DS-70 nevyjíždí dostal až v listopadu 1951 – více než dva roky po Slavínského smrti.
Zdroje:
https://www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/osobni-fond-vladimira-slavinskeho-v-narodnim-filmovem-archivu
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/31967/vladimir-slavinsky
https://www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/vladimir-slavinsky-proc-jsem-se-stal-vyrobcem-ceskych-filmu
https://nfa.cz/cs/25412-ds-70-nevyjizdi
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/396101/ds-70-nevyjizdi
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/396032/posledni-mohykan
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/396051/dnes-neordinuji
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/395992/jenom-krok
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/395962/nevideli-jste-bobika
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/395908/muzi-nestarnou
https://nfa.cz/cs/25231-zlaty-clovek
