Článek
28. dubna 1967 dorazil Muhammad Ali do odvodového střediska amerických ozbrojených sil v Houstonu. Pětadvacetiletý mistr světa měl za sebou 29 profesionálních vítězství bez jediné porážky. Pouhých pět týdnů předtím, 22. března, ukončil v Madison Square Garden v sedmém kole zápas se Zorou Folleyem. Nikdo tehdy netušil, že další profesionální utkání ho čeká až za více než tři roky.
Ali už předem oznámil, že odmítá vojenskou službu z náboženských důvodů a žádá o status odpírače vojenské služby z důvodu svědomí. Přesto se musel k odvodu dostavit.
Po závěrečné zdravotní prohlídce stáli odvedenci v řadě a při vyvolání svého jména měli udělat krok dopředu. Tento jednoduchý pohyb znamenal formální přijetí do ozbrojených sil.
„Cassius Clay – Army,“ zaznělo.
Ali zůstal stát.
Jméno bylo vyvoláno znovu. Ani tentokrát se nepohnul.
Nadřízený důstojník ho následně odvedl stranou a vysvětlil mu závažnost jeho jednání i možné trestní následky. Potom dostal ještě jednu příležitost své rozhodnutí změnit.
Ali zůstal na místě.
Krátce nato vydal prohlášení, v němž vysvětloval, že se rozhoduje podle svého svědomí a muslimské víry. Neutíkal do Kanady, neschovával se a nesnažil se zmizet. Věděl, že mu hrozí vězení, a rozhodl se svůj spor vést před americkými soudy.
Reakce boxerských institucí byla blesková. Newyorská atletická komise mu odebrala licenci a titul mu odebraly i hlavní boxerské organizace. V dalších jurisdikcích mu nebylo umožněno boxovat. Z neporaženého šampiona se během několika hodin stal v ringu nežádoucí muž.
A právě načasování dělá jeho rozhodnutí tak mimořádným. Nebyl veteránem na konci kariéry. Bylo mu pětadvacet a právě vstupoval do období, které u špičkového boxera obvykle spojuje fyzickou sílu, rychlost a zkušenost. O to všechno byl ochoten přijít.
Svatý Šebestián s rukavicemi
Odpor proti Alimu byl obrovský. Část americké veřejnosti jej považovala za zbabělce a vlastizrádce. Jeho odmítnutí služby navíc přišlo v době, kdy většina Američanů válku ve Vietnamu stále podporovala a desetitisíce rodin posílaly své syny do armády. Některé noviny mu odmítaly říkat Muhammad Ali a nadále používaly jeho původní jméno Cassius Clay. Jeden komentátor ho dokonce přirovnal k Benedictu Arnoldovi, symbolu americké zrady.
A právě uprostřed tohoto konfliktu vznikl obraz, který přežil celou politickou bouři své doby. V dubnu 1968 vyšel časopis Esquire s titulní stranou, na které stál Muhammad Ali téměř nahý, pouze v bílých boxerských trenýrkách a botách. Jeho tělo protínalo šest šípů.
Koncept vytvořil legendární art director George Lois, fotografii pořídil Carl Fischer. Inspirací bylo vyobrazení křesťanského mučedníka svatého Šebestiána z 15. století, dnes připisované florentskému malíři Francescu Botticinimu. Šest šípů na Aliho těle přímo odkazovalo na obraz světce pronásledovaného kvůli víře.
Když Lois Alimu ukázal reprodukci obrazu, objevil se nečekaný problém.
„Hej, Georgi, tenhle chlap je křesťan!“ upozornil Ali.
Pro přesvědčeného člena Nation of Islam nebylo samozřejmé nechat se stylizovat do podoby křesťanského světce. Lois mu vysvětlil symboliku mučednictví a Ali si ještě vyžádal souhlas svého náboženského vůdce Elijaha Muhammada. Teprve poté s fotografováním souhlasil.
Výsledek byl mimořádný.
Muhammad Ali stojí na téměř prázdném pozadí, zaklání hlavu a jeho tělo symbolicky probodává šest šípů. Pod fotografií jsou jen nenápadná slova: Utrpení Muhammada Aliho.
Obálka se zařadila mezi nejslavnější titulní strany amerických časopisů. Původní práce George Loise a Carla Fischera je dnes součástí sbírky newyorského Museum of Modern Art a exemplář časopisu uchovává také Smithsonian National Museum of African American History and Culture.
Ali na ní nebyl zobrazen jako boxer. Byl zobrazen jako mučedník.
Z kluka z Kentucky králem ringu
Cassius Marcellus Clay Jr. se narodil 17. ledna 1942 a vyrůstal na americkém Jihu v době rasové segregace. Jeho dětství nebylo životem v naprosté bídě, rodina však žila ve společnosti, kde byla barva kůže stále zásadním omezením každodenního života.
K boxu ho přivedla dnes už legendární příhoda. Když mu bylo dvanáct, někdo mu ukradl jízdní kolo. Rozzuřený Cassius oznámil policistovi Joeu Martinovi, že zloděje zmlátí. Martin kromě služby u policie vedl boxerskou tělocvičnu a chlapci doporučil, aby se nejprve naučil pořádně boxovat.
Cassius ho poslechl. A ukázalo se, že narazil na něco, pro co se narodil. V ringu dělal věci, které u těžších boxerů působily téměř nepatřičně. Držel ruce nízko, spoléhal na reflexy, tančil kolem soupeřů a místo tradičního těžkopádného boxu přinesl rychlost a pohyb připomínající lehčí váhové kategorie.
V roce 1960 odjel jako osmnáctiletý na olympijské hry do Říma a v polotěžké váze získal zlatou medaili.
S touto medailí se později spojila jedna z nejslavnějších legend jeho života. Ali ve své autobiografii vyprávěl, že po návratu do rasově segregovaného Louisville zažil ponižující střet kvůli barvě pleti a olympijskou medaili ve vzteku hodil do řeky Ohio.
Příběh by to byl působivý. Pravdivý ale nebyl. Ali později připustil, že medaili ve skutečnosti ztratil nebo mu ji někdo ukradl. Při olympijských hrách v Atlantě v roce 1996 dostal náhradní zlatou medaili.
V profesionálním ringu byl mezitím nezastavitelný. A neměl jen rychlé pěsti – měl také snad nejrychlejší jazyk v celém sportovním světě. Rýmoval, chlubil se vlastní krásou, předpovídal kola, ve kterých soupeře porazí, a novináři mu začali říkat „Louisville Lip“.
- února 1964 přišla chvíle, která změnila všechno.
Proti Cassiovi Clayovi stál Sonny Liston, obávaný mistr světa a velký favorit. Po šestém kole však Liston kvůli zranění ramena v zápase nepokračoval.
Dvaadvacetiletý Cassius Clay byl mistrem světa.
Ještě větší šok ale následoval bezprostředně potom. Clay veřejně potvrdil své spojení s Nation of Islam. Krátce používal jméno Cassius X a 6. března 1964 mu vůdce hnutí Elijah Muhammad dal nové jméno: Muhammad Ali.
Od té chvíle tvrdě vyžadoval, aby ho tak lidé oslovovali.
Bílá Amerika získala šampiona, který odmítal hrát roli vděčného a poslušného černého sportovce. A dramata teprve začínala.
„Nemám žádný spor s Vietkongem“
V roce 1964 byl Ali při odvodu z nějakého důvodu klasifikován tak, že nebyl způsobilý k běžné vojenské službě.
Jenže válka ve Vietnamu eskalovala a americká armáda potřebovala další vojáky. Standardy se změnily a začátkem roku 1966 byl Ali překlasifikován do kategorie 1-A, tedy mezi muže způsobilé k odvodu.
Právě tehdy pronesl jednoduchou větu, která se stala jedním ze symbolů celé jeho kariéry:
„Nemám žádný spor s Vietkongem.“
Postupně svůj postoj formuloval ještě ostřeji. Ptával se, proč má odjet tisíce kilometrů od domova a bojovat proti lidem v Asii v době, kdy černí Američané doma stále čelí diskriminaci. V jednom ze svých známých prohlášení řekl, že kdyby válka měla přinést svobodu a rovnost milionům jeho lidí v USA, nemusel by ho nikdo povolávat – šel by sám. Nešlo přitom jen o politický protest.
Ali oficiálně požádal o uznání statusu odpírače vojenské služby z důvodu svědomí. Tvrdil, že jeho náboženské přesvědčení mu nedovoluje účastnit se války, kterou jeho víra nepovažuje za oprávněnou. Jeho případ byl ještě paradoxnější, než se často vypráví.
Při správním řízení jej vyslechl soudce Lawrence Grauman, který po prostudování materiálů a výpovědí dospěl k názoru, že Ali je ve svých náboženských námitkách upřímný, a doporučil jeho žádosti vyhovět. Ministerstvo spravedlnosti však následně doporučilo žádost zamítnout. Odvolací komise status odpírače neudělila a nevysvětlila, na jakém konkrétním důvodu své rozhodnutí založila.
Ali proto dostal příkaz nastoupit.
A 28. dubna 1967 v Houstonu neudělal krok dopředu.
V červnu téhož roku stanul před federálním soudem. Porota se podle dobových zpráv radila přibližně jednadvacet minut.
Verdikt zněl: vinen.
Soudce Joe E. Ingraham mu uložil maximální zákonný trest – pět let vězení a pokutu 10 000 dolarů. Ali se okamžitě odvolal a během celého odvolacího řízení zůstal na svobodě.
Vězení tedy ve skutečnosti nikdy nezažil. O možnost živit se tím, co uměl nejlépe, ale přišel.
S nezlomnou hrdostí
Následujících 43 měsíců Muhammad Ali nebojoval v jediném profesionálním zápase. Čas běžel. Joe Frazier mezitím vystoupal na vrchol těžké váhy a boxerský svět pokračoval bez muže, který byl ještě nedávno jeho neporaženým vládcem.
Ali potřeboval vydělávat peníze a zároveň zjistil, že má něco, co předtím nikdy nepotřeboval: čas mluvit.
Začal objíždět americké univerzity. Přednášel studentům o válce ve Vietnamu, rasových vztazích, černošské identitě a učení Nation of Islam. Publikum s ním rozhodně nesouhlasilo ve všem – jeho tehdejší separatistické názory na rasové vztahy byly pro řadu studentů stejně kontroverzní jako jeho odpor k válce. Přesto se z boxera postupně stával jeden z nejsledovanějších veřejných řečníků své generace.
Mezitím se měnila i Amerika. Válka se protahovala, počet amerických obětí rostl a protiválečné hnutí sílilo. Postoj, který v roce 1966 působil na velkou část společnosti jako skandální, přestával být tak osamělý.
První velký zlom nastal roku 1970. V září mu byla znovu udělena licence v New Yorku. Ještě předtím se však podařilo uspořádat jeho návrat v Atlantě, kde neexistovala klasická státní boxerská komise a pro zápas vznikla místní licence.
V říjnu 1970 nastoupil proti Jerrymu Quarrymu. Po 43 měsících byl Muhammad Ali znovu v ringu.
Quarry vydržel tři kola. Po těžkých tržných ranách v obličeji lékař zápas zastavil a Ali zvítězil technickým knockoutem.
O několik měsíců později, 8. března 1971, přišel legendární „Fight of the Century“ proti Joe Frazierovi. Ali poprvé v profesionální kariéře prohrál – po patnácti kolech na body.
Jeho mnohem důležitější souboj se ale v té době odehrával úplně jinde.
Případ Clay v. United States doputoval k Nejvyššímu soudu Spojených států.
V červnu 1971 přišel verdikt. 8:0. Devátý soudce, Thurgood Marshall, se projednávání případu neúčastnil.
Roky 1967 až 1970 mu nikdo nevrátil. Po návratu už jeho styl nebyl úplně stejný jako před zákazem, ale dokázal něco, co ještě více posílilo jeho legendu.
V říjnu 1974 v Kinshase nastoupil proti George Foremanovi, mladšímu a ničivě silnému šampionovi, proti kterému téměř nikdo nedával Alimu šanci.
V osmém kole ho Muhammad Ali knokautoval. Sedm let poté, co mu titul vzali bez jediného úderu v ringu, byl znovu mistrem světa.
Zdroje:
https://www.archives.gov/research/african-americans/individuals/muhammad-ali
https://www.law.cornell.edu/supremecourt/text/403/698
https://law.justia.com/cases/federal/appellate-courts/F2/397/901/360285/
https://www.history.com/this-day-in-history/April-28/muhammad-ali-refuses-army-induction
https://www.history.com/articles/muhammad-ali-vs-the-united-states-of-america
https://www.history.com/articles/muhammad-ali
https://www.history.com/articles/10-things-you-may-not-know-about-muhammad-ali
https://alicenter.org/meet-ali/
