Článek
Narodila se roku 1947 v britském přímořském Blackpoolu do světa, který pro ženy chystal spíše psací stroje než možnost volby. Mladá Pauline však odjakživa tíhla k tónům rock’n’rollu.
Ve 13 letech dostala svou první kytaru a jako dospívající dívka si postavila hlavu: založila ryze dívčí kapelu The Missfits (název byl půvabnou slovní hříčkou) a spolu s kamarádkami hrávaly po místních klubech a dělnických tanečních zábavách. Bylo to roku 1963 a pubertální holky s elektrickými kytarami byly tehdy opravdovou raritou.
V začátcích se snažily splynout s mužskými vzory. Missfits vystupovaly v černých rolácích, kalhotách s nohavicemi do zvonu a chlapeckých botkách – nechtěly na první pohled křičet „jsme holky“, aby je brali vážně.
Jenže hudbu braly smrtelně vážně. Pauline byla v kapele nejcílevědomější a nejvážnější – nosila na zkoušky nové nápady na repertoár, často americké rhythm & blues, žádné slaďáky pro holky. A dokonce vlastnoručně, s pomocí své sestry, šila originální krajkové kostýmy na vystoupení.
Už tehdy se projevila její preciznost a smysl pro detail – vlastnosti, které o dekády později propůjčí i slečně Lemonové. Kolem roku 1965 dostala větší ambice. A přišla nabídka připojit se k mezinárodní dívčí skupině She Trinity.
Producent Mickie Most hledal baskytaristku a osmnáctiletá Pauline se přihlásila na inzerát v Melody Makeru. Talentovaná dívka s baskytarou skoro těžší než ona sama konkurz vyhrála – a stala se členkou She Trinity.
Tahle dívčí parta jezdila koncertovat po Británii i Evropě, předskakovala slavným The Who, nahrávala singly pod vedením proslulého producenta Mickieho Mosta a na její nahrávky dohlížel i mladý John Paul Jones (pozdější člen Led Zeppelin). V polovině 60. let to vypadalo, že She Trinity prorazí v hudebním průmyslu ovládaném muži.
Dívky vydaly několik energických singlů – třeba předělávku „He Fought the Law“ v roce 1966 – a ukazovaly, že umí hrát stejně dravě jako jejich mužská konkurence.
Jenže skutečná sláva se nedostavila a život na cestách nebyl jednoduchý. Sestava kapely se několikrát proměnila a postupně vyčerpání i praktické okolnosti dovedly She Trinity k zániku.
V roce 1970 – symbolicky v roce, kdy odchází éra hippies – se kapela definitivně rozpadla. Pauline Moran tehdy stála na křižovatce. Bylo jí něco přes dvacet, za sebou pět let rockového dobrodružství v „pánském světě“ hudby a v ruce trochu našetřených peněz. V srdci však stále nosila druhý sen, možná ještě starší než láska k rocku: herectví.
Zrození herečky
Hudební dráha možná skončila, ale mladá Pauline nikdy nepovažovala roky v kapele za ztracené. Naopak – cílevědomě je využila jako stupínek ke svému hereckému snu. Už během koncertování po klubech se tajně připravovala na dráhu herečky: v Londýně docházela k soukromé učitelce herectví, legendární Elisabeth Wright, a každý volný okamžik věnovala studiu divadelních textů.
S jasným cílem – dostat se na proslulou Royal Academy of Dramatic Art (RADA) a vychodit ji. Peníze vydělané s baskytarou měly zaplatit školné. A plán vyšel. Po rozpadu kapely složila talentové zkoušky a byla přijata. V roce 1972 ukončila studium herectví na RADA a rozletěla se na prkna znamenající svět.
Sedmdesátá a osmdesátá léta strávila na divadelních jevištích po celé Británii. Prošla si klasickou školou divadla – od malých repertoárových scén až po slavnou Královskou shakespearovskou společnost (RSC), kde si zahrála ve hrách velkého alžbětince, a rovněž působila v avantgardním souboru Glasgow Citizens Theatre ve Skotsku.
Před kamerou se Pauline Moran objevovala zatím jen vzácně. Pár menších rolí v televizi, například v adaptaci „Nicholas Nickleby“ (1977) či historickém seriálu The Cleopatras (1983), ji širšímu publiku příliš neodhalilo. A tak zatímco na prknech už byla ostřílenou herečkou, v očích televizních diváků zůstávala neznámou tváří.
To se mělo změnit až koncem osmdesátých let. Osud jí totiž připravil setkání s malým podivínským Belgičanem – Herculem Poirotem.
Slečna Lemonová se představuje
Když si producenti v roce 1988 vybírali obsazení pro nový seriál Agatha Christie’s Poirot, hledali představitele nejen pro samotného detektiva (tím se stal David Suchet), ale i pro jeho nejbližší okolí.
V knižní předloze Agathy Christie se objevovala suchá a efektivní sekretářka slečna Felicity Lemonová – postava okrajová, ale výrazná svým strohým vystupováním. Agatha Christie ji v románech líčí jako „dokonale efektivní stroj“ a „ženu bez špetky fantazie“, která však „Poirotovi vede domácnost i život“.
Producent Brian Eastman se rozhodl dát této vedlejší figurce víc prostoru, aby kolem Poirota vytvořil stabilní „rodinný kruh“ jeho pomocníků. Koneckonců, v některých příbězích měl Poirot místo slečny Lemonové sluhu – komorníka jménem George – ale tvůrci série se s požehnáním dědiců Agathy Christie rozhodli komorníka vyškrtnout a raději rozvinout charakter slečny Lemonové.
Byla to skvělá volba: do role puntičkářské sekretářky nastoupila právě Pauline Moranová – a doslova z ní vytvořila postavu z masa a kostí, daleko za hranicí toho, co stálo na stránkách knih.
Televizní slečna Lemonová v podání Pauline Moran získala oproti předloze řadu půvabných „nadstaveb“. Základem zůstala samozřejmě její dokonalá efektivnost, pořádkumilovnost a strohý smysl pro pořádek – v tom byla televizní Lemonová věrným odrazem Poirota samotného.
Zároveň ale Moran vtiskla postavě jiskru lidskosti a humoru. Seriálová Lemonová má nečekané záliby – tu a tam se zmíní o záhadných okultních vědách či spiritualismu, jako by ji tajemno vábilo (možná odraz skutečné Pauline, které jednou učarují hvězdy a astrologie).
A ač to nikdy nebylo vysloveno nahlas, televizní adaptace mezi řádky naznačila, že slečna Lemonová má pro svého zaměstnavatele slabost. V několika epizodách stačí její pohled či hrdé pousmání, když ji Poirot pochválí, a divák ví své. Producent Eastman k tomu dodal: „Nikdy jsme to neřekli naplno, ale je zřejmé, jaké má Miss Lemonová ambice – její náklonnost k Poirotovi a všechny drobné nuance, které skvělá herečka do role vnese, to vše je divákovi jasné“.
Moranová dokázala z Lemonové udělat plnohodnotnou postavu, nikoli pouhé křoví. Z nenápadné postarší sekretářky se v jejím podání stala oblíbená postavička seriálu – se svými vlastními malými příběhy a charakteristickými rysy. Diváci si oblíbili třeba její fenomenální kartotéku a systém barevně značených spisů, v nichž se nikdy nic nezaložilo špatně.
Tyto drobné vložky scenáristé postavě přidali, aby byla živější – a Pauline je využila na maximum. Slečna Lemonová v jejím podání je suchá i vtipná, přísná i loajální, občas téměř mateřská k Poirotovi a Hastingsovi. Podařilo se tím něco pozoruhodného: postava, která byla v knihách jen „dokonale fungujícím strojem“, dostala na obrazovce duši.
Rodina před kamerou i za ní
Když v lednu 1989 běžel první díl seriálu Poirot, málokdo tušil, že vzniká fenomén na čtvrt století. Pro Pauline Moran to znamenalo skok do nečekané popularity. Hned po prvních epizodách začaly chodit dopisy od diváků, které zaujala strohá slečna s perfektním drdůlkem a přísným hlasem.
Ale zatímco si publikum zvykalo na nové postavy, mezi herci už dávno zavládlo přátelství a rodinný duch. „Mezi námi všemi to zajiskřilo od první chvíle,“ vzpomínala Moranová na setkání s kolegy Davidem Suchetem, Hugh Fraserem (představitel kapitána Hastingse) a Philipem Jacksonem (šéfinspektor Japp).
Byli to čtyři lidé, kteří si lidsky i profesně sedli – a ten soulad se přenesl i na obrazovku. David Suchet coby Poirot samozřejmě vévodil, ale Hugh, Philip a Pauline vytvořili kolem něj milující „rodinku“ přátel a spolupracovníků, která divákům přirostla k srdci.
Natáčení Poirota v prvních letech bylo radostné i náročné. Všichni čtyři byli puntičkáři – nejen Poirot. Suchet trval na tom, že prostuduje všechny příběhy od Agathy Christie, vedl si tlustý zápisník s detaily o povaze Poirota a dokonce mezi záběry zůstával v roli, s knírkem i belgickým přízvukem.
Pauline Moranová s pobavením říkala, že Suchet byl tak důkladný a tak ponořený do postavy, že občas i doma mluvil jako Poirot – jeho žena Sheila si prý zvykla, že jí manžel občas z večeře odchází stále jako puntičkářský detektiv.
Zároveň ale mezi herci panovala lehkost a zábava. Pauline s kolegy zažívali při natáčení i veselé momenty a uvolnění. Všichni sdíleli radost z prvotřídní výpravy seriálu – „věděli jsme, že všechny peníze jdou na plátno, ne do našich kapes,“ zavzpomínala Moranová s úsměvem, „ale díky tomu má seriál pořád skvělou vizuální úroveň. Mnozí lidé se na něj dívají jen kvůli těm kostýmům a interiérům.“
Seriál Poirot se stal hitem a získával si generace fanoušků. Zajímavé je, že kromě staršího publika (pamětníci klasických detektivek) si našel nadšené diváky i mezi mladými. Pauline Moran překvapeně dostávala dopisy od dvacetiletých studentů i od malých dětí, kterým se líbil onen svět elegantních vražd a gentlemanského humoru.
Za čtyři série (1989–1993) vzniklo přes 30 epizod a parta kolem Poirota se stala pro mnohé kultovní. Každý týden sledovali miliony diváků jejich společná dobrodružství – a slečna Lemonová vždy spolehlivě našla v Poirotově kanceláři ten správný spis, uvařila dokonalý šálek čaje nebo nasměrovala Hastingse správným směrem.
Náhlý konec
Po dvanácti letech úspěchů však přišel zlom. V roce 2001 byl natočen televizní film Zlo pod sluncem – a pak náhle pauza. Produkční práva na seriál změnila majitele a noví producenti se rozhodli pro změnu stylu. Další případy Hercula Poirota chtěli pojmout temněji, s filmovějším noir nádechem, a vsadit na hvězdné hostující herce.
Do jejich nové vize jaksi nezapadali staromilští přátelé kolem detektiva. A tak se stalo něco, co herci nečekali: Poirot pokračoval dál bez Hastingse, Jappa a slečny Lemonové. „Poté, co jsme dotočili Zlo pod sluncem, nám ukázali dveře,“ vzpomíná s hořkosladkým tónem Moranová.
Její kontrakt – stejně jako kontrakty kolegů Hugh Frasera a Philipa Jacksona – nebyl obnoven. Tvůrci je jednoduše přestali psát do scénářů. Z čistě dějového hlediska to dávalo smysl: mnohé předlohy, které zbývalo zpracovat, skutečně Hastingse či Lemonovou neobsahovaly. Ale lidsky to bylo bolestné loučení.
Pro Pauline to znamenalo náhlé zmizení z obrazovky. Jednoho dne byla populární seriálovou herečkou, druhý den bylo po všem. „Měla jsem z toho smíšené pocity,“ přiznala později. Na jednu stranu chápala, že showbusiness je nemilosrdný a seriál se musí posouvat.
Na druhou stranu ji mrzelo, že se nemohla s milovanou rolí rozloučit pořádně. Vždyť slečna Lemonová jí za ta léta přirostla k srdci a kolegové byli jako rodina. Přesto se zachovala jako pravá Lemonová – bez okázalých emocí, profesionálně. Zbalila si kostým i vzpomínky a stáhla se do ústraní.
Odchod z Poirota pro ni znamenal do značné míry i konec herecké kariéry. Zatímco David Suchet pokračoval a dotočil všechny zbývající příběhy (poslední klapka padla 2013), Pauline Moran místo toho přijala, že její hvězdná kapitola možná skončila a nastal čas na jiné životní role.
Na divadelních prknech se sem tam objevila dál, ale spíše výjimečně. Před kameru se vrátila po dlouhé odmlce jen jednou – symbolicky opět po boku Davida Sucheta. Roku 2013 se producenti rozhodli dát věrným divákům dárek a pro epizodu Velká čtyřka přivedli zpět starou gardu: Hastingse, Jappa i slečnu Lemonovou.
Po dvanáctileté pauze se tak Pauline Moran znovu oblékla do kostýmku své postavy a po boku bývalých kolegů odehrála comeback. Bylo to zvláštní, dojemné a krásné. „Když jsme se vrátili na plac, bylo to, jako bychom nikdy neodešli,“ popsala shledání Moranová.
Ten jediný díl, natočený pro finální sezónu Poirota, jim umožnil dát sbohem svým postavám tak, jak si zasloužily. Slečna Lemonová se naposledy objevila na scéně, vyšetřila poslední zločin po boku starých přátel – a pak definitivně zmizela.
Po derniéře Poirota v roce 2013 už Pauline Moran takřka nevídáme. V roce 2014 si zahrála menší roli ve filmu Královna zahrad (A Little Chaos) po boku Kate Winsletové, ale to byla spíše výjimka potvrzující pravidlo.
Filmové kamery jako by pro ni ztratily kouzlo. Možná už nenašla roli, která by ji oslovila; možná sama necítila potřebu se na obrazovky vracet. Zmizela z veřejného života podobně tiše jako kdysi slečna Lemonová mizívala z Poirotovy pracovny, když už nebyla potřeba.
Život po Lemonové
Pauline Moran se po své televizní kapitole rozhodla zvolit klid a soukromí. Nikdy nepatřila k těm, kdo by vyhledávali bulvární publicitu – naopak, vždy byla spíše zdrženlivá a ostýchavá mimo herecké role. Své soukromí si střežila natolik, že dodnes o jejím osobním životě víme jen minimum.
Neprovdala se, nemá děti, a novinářům poskytla jen pár rozhovorů za celou svou kariéru. Ta zdrženlivost jí vynesla pověst tajemné dámy britské obrazovky. Někdy právě takové tajemno plodí různé dohady či fámy – a nejinak tomu bylo u Pauline.
Sem tam se na internetu vynořila bizarní spekulace o jejím původu či soukromí, ale Moranová je nikdy nekomentovala. Zachovala ledový klid sobě vlastní a nechala bulvár i zvědavce tápat. Jako by si řekla: „Můj život patří mně, ne veřejnosti.“
A čím vlastně vyplnila roky po skončení Poirota? Překvapivě, vrátila se ke své dávné zálibě, která se zrodila paralelně s herectvím – k astrologii. Už v roce 1987, ještě za dob natáčení prvních sérií Poirota, si Pauline Moran splnila sen a stala se certifikovanou astroložkou.
Hvězdy a horoskopy ji fascinovaly od mládí a brala je s vážnou tváří, podobně jako herectví. Dokonce vytvořila vlastní systém astrologických rozborů „Astrum“ pro děti i dospělé, kterým se snažila lidem pomáhat porozumět sobě samým.
Občas se vynořila z ústraní na nějakém fanouškovském setkání či konferenci o Agathě Christie, vždy však decentně a s odstupem. Pro mnoho fanoušků zůstala navždy slečnou Lemonovou, která si někde spokojeně katalogizuje své soukromé štěstí.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Pauline_Moran
https://web.archive.org/web/20011221211626/http://www.lupusstreet.demon.co.uk/author.html
https://www.rada.ac.uk/profiles/pauline-moran/
https://eurocrime.blogspot.com/2013/02/
https://www.theguardian.com/tv-and-radio/2013/nov/10/pauline-moran-poirot-tv
https://www.blackpooltimeline.co.uk/pauline-moran-in-the-she-trinity/
