Článek
Léto 1947. Praha se dva roky po válce snažila vrátit k normálnímu životu. Ulice byly plné lidí, doprava znovu fungovala, otevíraly se obchody i podniky. Jenže pod povrchem pořád zůstával chaos země, která se teprve vzpamatovávala z okupace, povstání, osvobození a poválečných přesunů obyvatelstva.
Na dejvickém náměstí stál taxík. Dlouho. Tak dlouho, až si toho lidé začali všímat. Když někdo nahlédl dovnitř, našel muže se střelnou ranou v hlavě. Mrtvého. Bez možnosti cokoli vysvětlit. Doklady v autě a u těla později pomohly určit, že šlo o taxikáře Josefa Sykytu.
Nejpodivnější detail ale kriminalisté uviděli hned při prvním ohledání: Sykyta neseděl tam, kde měl sedět řidič. Jeho tělo bylo na místě spolujezdce. To znamenalo jediné. Taxík musel po jeho smrti řídit někdo jiný.
Výstřel, který nikdo neslyšel
Případ převzal vrchní strážmistr Alois Končický, kriminalista, který měl za sebou práci ještě z předchozích poměrů a dobře věděl, že první dojem z místa činu může klamat.
Vyšetřování ukázalo, že Sykyta zemřel dřív, než byl taxík nalezen. Čas smrti navíc vyvolával další otázku. Kdyby vrah vystřelil přímo na dejvickém náměstí, musel by někdo ránu zaslechnout. Letní noc, zaparkovaný taxík, okolní domy a ulice. Výstřel z pistole by se jen těžko ztratil beze stopy. Nikdo se však nepřihlásil, že by střelbu slyšel.
Kriminalisté proto pracovali s možností, že k vraždě došlo jinde a taxík byl na náměstí pouze odstaven. Vrah tak nemusel hledat místo, kde by se střelba ztratila v hluku. Stačilo mu zavraždit řidiče mimo centrum, přesunout tělo a zmizet dřív, než si kdokoli všimne, že uvnitř vozu sedí mrtvý muž. Jenže mezi domněnkou a důkazem byl v roce 1947 propastný rozdíl.
Vůz vydal mnoho stop. Otisky prstů byly na dveřích, volantu, sedadlech i dalších částech interiéru. Jenže taxík není soukromý automobil. Během několika dnů do něj mohly nastoupit desítky zákazníků. Každý mohl zanechat stopu, která s vraždou neměla nic společného. Daktyloskopický archiv navíc nedokázal žádný z nalezených otisků ztotožnit.
Dnes by vyšetřovatelé porovnávali stopy s rozsáhlými digitálními databázemi. V roce 1947 taková jistota neexistovala. Policie sice daktyloskopii používala, ale mohla pracovat jen s otisky lidí, kteří už někdy prošli evidencí. Pokud pachatel dosud nebyl trestán nebo žil pod jiným jménem, stopa končila.
A poválečné Československo bylo přesně takovým prostředím. Z války zůstaly rozvrácené úřady, narušené záznamy, přesuny obyvatel a množství lidí, kteří se ocitli daleko od místa, kde je kdokoli znal. Otisky v taxíku tak byly současně nadějí i frustrací.
Země plná zbraní
Vražedná zbraň byla dalším problémem. Po druhé světové válce se mezi lidmi pohybovalo obrovské množství zbraní, které tu zanechala německá armáda, domácí ozbrojené skupiny i jednotlivci vracející se z fronty.
Pistole proto sama o sobě nebyla nijak výjimečnou stopou. Vrah mohl použít válečnou kořist, nelegálně drženou zbraň, nebo pistoli, jejíž původ už dávno nikdo nedokázal dohledat.
Končický a jeho kolegové přitom nepracovali v klidném, zavedeném systému. Sbor národní bezpečnosti vznikl už v roce 1945, kdy nahradil předválečné policejní a četnické složky. V roce 1947 ale stále procházel proměnou, personálními zásahy i narůstající politizací.
Zkušených prvorepublikových kriminalistů ubývalo. Měnící se stát měnil i bezpečnostní aparát. A právě v této chvíli dostal Končický případ, v němž nestačila jedna stopa, jeden výslech ani jedna noc práce.
Pátrání se postupně vzdálilo od Prahy. Vedlo do sudetského pohraničí, kterému se v poválečných letech přezdívalo Klondike. Nebyla to jen novinářská nadsázka. Po odsunu německého obyvatelstva zůstaly v pohraničí opuštěné domy, hospodářství, dílny i celé vesnice. Do těchto míst přicházeli lidé z různých částí republiky, reemigranti, váleční navrátilci i dobrodruzi, kteří chtěli začít znovu nebo využít zmatku.
Vedle poctivých osídlenců sem mířili také spekulanti, pašeráci a lidé, kteří měli důvod ztratit se z očí úřadů. V prostředí, kde se sousedé často neznali, měnily se adresy a státní správa se teprve stabilizovala, mohl být člověk bez minulosti téměř neviditelný. Pro vraha na útěku to bylo ideální místo.
Končický ovšem v Praze nečekal, až se pachatel prozradí sám. Pátrání postupovalo po jednotlivých střípcích. Tři měsíce se případ táhl od hlavního města přes pohraničí a dál na jihovýchod. Stopa nakonec sahala až k hranicím s Maďarskem. Vrah však dopaden nikdy nebyl.
Zdroje:
https://dvojka.rozhlas.cz/taxik-smrti-pripad-inspektora-koncickeho-z-divokych-casu-po-valce-a-obdobi-9617995
https://www.mujrozhlas.cz/historie-ceskeho-zlocinu/taxik-smrti-pripad-inspektora-koncickeho-z-divokych-casu-po-valce-obdobi
https://dvojka.rozhlas.cz/historie-ceskeho-zlocinu-se-vraci-od-kvetna-dvojka-vysila-10-zbrusu-novych-dilu-9613222
https://www.abscr.cz/data/pdf/sbornik/sbornik1-2003/vyvoje_snb.pdf
https://www.abscr.cz/archivalie/od-velitelstvi-stanice-snb-k-okrskovym-zmocnencum/
https://www.abscr.cz/pruvodce-po-fondech-sbirkach/pruvodce-po-fondech-a-sbirkach-b/pruvodce-po-fondech-a-sbirkach-b16/
https://www.ustrcr.cz/uvod/dokumentace-usmrcenych-statni-hranice/
