Článek
Tento termín označuje náhlý a masivní chod ledu, který se dává do pohybu při oblevě a dokáže proměnit poklidnou řeku v drtivý mechanismus schopný trhat mosty a bořit domy.
Zatímco pro děti byla dřenice často vzrušující podívanou, pro hospodáře, mlynáře a měšťany znamenala dny strachu, bezmoci a následné chudoby. Historické prameny nám odhalují, že boj s ledem byl každoročním rituálem, v němž lidská vynalézavost často prohrávala s hrubou silou přírody.
Dřenice (nebo také ledová zácpa a následný ledový odchod) vzniká, když po tuhé zimě přijde prudké oteplení doprovázené deštěm. Led na řece začne praskat a vlivem stoupající hladiny se láme na kry. Tyto kry se na úzkých místech, v zákrutách nebo u mostních pilířů hromadí a vytvářejí sekundární hráze. Za takovou „ledovou bariérou“ hladina prudce stoupá a může způsobit bleskovou povodeň. Led pak ve městech nedrtí jen stavby, ale jeho hromadění vytlačuje vodu tak vysoko, že se okolní ulice ocitají pod ledovou tříští a vodou a to během několika desítek minut. Když tlak vody konečně ledovou hradbu prolomí, valí se korytem neuvěřitelná masa ledu, bahna a trosek.
V českých dějinách byla nejvíce sužována dřenicemi pochopitelně Praha a pak další města v povodí Vltavy a Labe. Třeba jedna z nejhorších ledových povodní byla roku 1784, kdy se obrovské kry z horní Vltavy zastavily o pilíře Karlova mostu. Ledová zácpa vytvořila přehradu, voda podemlela pilíře a do řeky se zřítila část mostu i se strážní boudou a vojáky.
Další rána pro Prahu přišla roku 1890, kdy ledová dřenice opět poničila Karlův most (zřítily se tři oblouky). Tato událost byla šokem pro celou tehdejší společnost a vedla k radikálnímu přehodnocení ochrany mostů. Asi poslední skutečně velká ledová povodeň přišla v zimě roku 1940 a pak ještě mezi léty 1946/1947. To po extrémně tuhé zimě přišla obleva, která způsobila na Vltavě a Labi katastrofální dřenice. Na mnoha místech musela zasahovat armáda a ledové zácpy rozstřelovat pomocí výbušnin, aby se předešlo zničení měst.
Aby se zabránilo přímému nárazu ker do mostních pilířů, začaly se budovat ledolamy. V českých zemích mají dlouhou tradici. Původně šlo o masivní dřevěné konstrukce z dubových kmenů, šikmo postavené proti proudu před samotným pilířem. Ledolam neměl led jen zastavit, ale především ho „nadzvednout“. Kra po šikmé ploše vyjela vzhůru a vlastní vahou se zlomila, čímž se rozpadla na menší kusy, které pilíř bezpečně obtekly. Mohutné dubové ledolamy můžeme dodnes vidět u pilířů Karlova mostu. Modernější mosty mají ledolamy integrované přímo do konstrukce pilířů v podobě břitu (tzv. zhlaví pilíře) obloženého žulovými kvádry.
Dnes se v Praze s dřenicemi v takové intenzitě už nesetkáváme. Hlavním důvodem je Vltavská kaskáda. Soustava přehrad funguje jako tepelný regulátor – voda vypouštěná z hloubi nádrží je v zimě relativně teplá, takže Vltava v Praze – až na slepá ramena - nezamrzá.
Nicméně na jiných evropských řekách zůstává nebezpečí živé. Například v roce 2012 zažil Dunaj kritickou situaci, kdy stovky kilometrů řeky zamrzly a následné tání uvěznilo stovky lodí a ohrožovalo mosty od Srbska až po Rumunsko. I tehdy byly nasazeny ledoborce a dynamit, přesně jako v minulých stoletích.
Fenomén valícího se ledu dnes již neznámý, drtivá většina z nás tuto podívanou nikdy nezažila. Dříve si ji málokdo nechal ujít. Třeba v Písku u známého Kamenného mostu se lidé i přes nebezpečí na mostě srocovali a sledovali, jak kry narážejí do pilířů. A jak popisoval tamní dobový tisk, tak si “ …často si z těchto „exkurzí“ odnášeli zimníky zastříkané bahnem, jak kry drtily dno a stříkaly kalnou břečku vysoko na most. Led tehdy nebyl čistý a bílý, byl to špinavý, dunící posel zkázy.“
A tak už jen historické záznamy o dřenicích nám připomínají, že kombinace vody a ledu patří k nejničivějším silám, které kdy české země formovaly. Ledolamy u starých mostů tak nejsou jen malebným doplňkem, ale tichými pamětníky dob, kdy bílá barva zamrzlé a většinou zasněžené řeky znamenala nejvyšší stupeň ohrožení.
Zdroje:
