Článek
Někdy mám pocit, že rozdíl mezi dřív a dnes není ani tak v technologiích, ale v tom, jak často nás něco vyruší.
Neustále. A téměř bez přestávky.
Kdysi se čekalo
Na autobus, na dopis, na telefonát. Čekání nebylo chyba systému, bylo jeho součástí. Člověk s tím počítal a přizpůsobil se tomu.
Děti dříve
Dnes se nečeká Dnes se obnovuje, kontroluje, reaguje. A když odpověď nepřijde hned, bereme to skoro jako osobní selhání.
Děti dnes
Svět se zrychlil. To je zřejmé.
Jenže lidská hlava se nezrychlila s ním. Pořád funguje stejně. Potřebuje pauzy, ticho, chvíle bez podnětů. Ty ale z našeho každodenního života postupně mizí.
Dřív měl den jasnější strukturu.
Práce byla práce, domov byl domov. Mezi tím byly mezery. Dnes se všechno prolíná. Zprávy z práce chodí večer, volný čas se tříští na krátké úseky, které stejně vyplní obrazovka. Člověk má pocit, že je pořád trochu v pohotovosti.
Možná i proto je dnes únava tak rozšířená.
Ne únava z fyzické námahy, ale z neustálé pozornosti. Z toho, že pořád něco sledujeme, hodnotíme, zpracováváme. I ve chvílích, kdy bychom vlastně měli odpočívat.
Tenhle text není výzvou k návratu do minulosti.
Minulost měla své problémy, své limity i své nespravedlnosti. Ale měla jedno tempo. A tempo dává člověku možnost nadechnout se.
Dnes se od nás čeká dostupnost. Rychlá reakce. Neustálá přítomnost.
Jen málokdo se ptá, jestli je to dlouhodobě udržitelné.
Možná bychom si občas mohli dovolit nebýt k dispozici.
Ne jako vzdor vůči světu, ale jako malou formu péče o sebe. Vypnout. Zpomalit. Nechat některé věci chvíli být.
Svět se nezastaví.
Ale my se v něm možná přestaneme cítit tak vyčerpaní.
A to už by samo o sobě stálo za to.
