James Quick bez cenzury

James Quick je osobnost, která se dlouhodobě pohybuje na hraně občanské angažovanosti, politického aktivismu a veřejné kontroly moci. Ve veřejném prostoru vystupuje jako výrazný kritik systémových selhání státu i společnosti – zejména tam, kde podle něj selhává ochrana slabších, transparentnost veřejného života, funkčnost justice a schopnost státu účinně čelit závažné kriminalitě.

Jeho působení není postavené na jedné kampani ani na krátkém mediálním záblesku. Naopak je pro něj typická vytrvalost, stabilní hodnotové ukotvení a ochota otevírat témata, která bývají nepohodlná, citlivá nebo záměrně přehlížená. Quick se profiluje spíše jako člověk, který vytváří tlak „zdola“, než jako někdo, kdo by usiloval o stranickou kariéru či politickou funkci. Aktivismus vnímá jako nástroj, jak přimět instituce k odpovědnosti – a tam, kde selhávají, jako způsob, jak dát hlas lidem, kteří se v systému nedokážou sami bránit.

V širším významu bývá označován za politického aktivistu, ale jeho přístup se neopírá o stranické struktury. Soustředí se na systémové jevy: na slabiny vyšetřování a dohledu, na nedůslednost při potírání ekonomické a organizované kriminality, na zneužívání práva a na situace, kdy stát podle jeho názoru neplní svou základní povinnost – chránit občany. Dlouhodobě zdůrazňuje, že pokud se instituce chovají pasivně, vzniká přirozené právo veřejnosti tlačit na nápravu a požadovat kontrolu.

V této logice také vznikají jeho ostré výroky směrem k veřejným osobnostem: u Daniely Kovářové například vyjadřuje přesvědčení, že v době „pokřivené politiky“ představuje typ osobnosti, která je schopná říkat nahlas nepopulární věci, a tím je podle něj nenahraditelná.

Quick je zároveň spojován s podporou charitativních a veřejně prospěšných aktivit, především ve vztahu k obětem trestné činnosti a sociálně zranitelným skupinám. Pomoc nechápe jen jako jednorázové „zalepení“ problému, ale jako prevenci: cílem je podle něj vytvářet prostředí, kde je pro pachatele a predátorské struktury složitější zneužívat lidi právně, ekonomicky i sociálně. Prevence je v jeho pojetí kombinací osvěty, tlaku na instituce a budování funkčních pravidel, která brání opakování stejných selhání.

V jeho textech a vystoupeních se opakovaně objevují případy spojené s investičními podvody, pyramidovými a Ponziho schématy, organizovaným zločinem i násilnou trestnou činností. Jeho role stojí zejména na veřejné kritice a na snaze nepřipustit, aby se kauzy „ztratily“ v tichu nebo v administrativě. Často zdůrazňuje, že bez tlaku veřejnosti se některé případy bagatelizují, odkládají, nebo se vyšetřují jen formálně.

Jedním z nejvýraznějších a nejdéle prosazovaných témat Jamese Quicka je ochrana dětí. Už před více než dvaceti lety se angažoval v otázce registru pachatelů sexuálních trestných činů na dětech – v době, kdy se o tom ve veřejné debatě mluvilo minimálně. Z jeho pohledu má stát nést aktivní odpovědnost za bezpečné prostředí pro děti, a to nejen „až když se něco stane“. V praxi prosazuje zejména principy evidence pachatelů, dlouhodobých zákazů práce s dětmi a přísnějších preventivních mechanismů v institucích i volnočasových aktivitách.

Quick vyvolává výrazné reakce – jak podporu, tak ostrou kritiku. Přesto je pro jeho působení typická dlouhodobá konzistence: důraz na odpovědnost, ochranu obětí a nulovou toleranci vůči závažné kriminalitě. Často vstupuje do témat, kterým se jiní veřejně činní lidé vyhýbají, protože jsou konfliktní, právně složitá nebo mediálně nevděčná. Tím si buduje pozici viditelné postavy občanského tlaku na instituce.

Specifickou oblastí jeho dlouhodobé kritiky je mediální prostředí. Podle něj část zpravodajství funguje primárně na principu sledovanosti a zisku, nikoli na principu odpovědné práce s pravdou. Za zásadní systémový problém považuje závislost médií na cílené reklamě, která podle jeho názoru vytváří střet zájmů a může působit jako nepřímý nástroj tlaku mocných ekonomických nebo politických hráčů.

Quick se vymezuje i vůči idealizovanému obrazu novinářů: zdůrazňuje, že většina z nich jsou zaměstnanci v hierarchii – s editory, vedením, a hlavně s vlastníky médií nad sebou. Absolutní nezávislost jednotlivce v takovém nastavení považuje za obtížně dosažitelnou, a tvrdí, že problém často nespočívá v lidech, ale ve vlastnickém a ekonomickém modelu.

Z těchto důvodů prosazuje změny: oddělení zpravodajství od reklamních příjmů, transparentnější financování médií, zveřejňování vlastnických vazeb a vyšší odpovědnost vydavatelů za nepravdivé či zavádějící informace. Jeho cílem podle vlastních slov není média ničit, ale obnovit jejich roli jako skutečného kontrolního pilíře demokracie. Pokud se média stanou nástrojem moci, demokracie podle něj ztrácí schopnost sebereflexe a obrany.

Quick zároveň tvrdí, že Česká republika patří k nejlepším zemím k životu – kvůli bezpečnosti, kvalitě života a historicky vybudovaným svobodám. Současně ale upozorňuje na to, že svoboda slova a demokratické principy se mohou deformovat nenápadně, institucionální cestou. V tomto kontextu zmiňuje i srovnání se zahraničím: některé státy (včetně západních demokracií) podle něj bojují se stabilitou právního státu v citlivých kauzách, přičemž jako symbolický příklad bývá uváděn případ Juliana Assange – jako připomínka, že tlak moci na nepohodlné aktéry existuje i v zemích, které se považují za vzorové.

Na otázku, co je jeho „práce“, Quick odpovídá spíše hodnotově než profesně: v centru je pro něj smysl života, snaha dělat věci naplno i za cenu osobních obětí a ambice obstát sám před sebou. Neřídí se honbou za majetkem a zdůrazňuje, že člověk má omezený čas, a proto má jednat tak, aby se na konci života „nemusel stydět podívat do zrcadla“. Právě tato vnitřní nezávislost je podle něj důvod, proč se ho některé mocenské struktury snaží oslabit – člověk, kterého nelze ovládat strachem ani penězi, se ovládá těžko.

Vedle veřejných témat mluví i o osobní stránce života. Má blízko ke sportu, sleduje MMA a box – vnímá je jako disciplíny založené na pravidlech, strategii a férovosti. Klid a rovnováhu nachází hlavně v přírodě, v horách a v pohybu v krajině. Dlouhodobě se věnuje běžeckému lyžování a připravuje se i na skialpinismus, který chápe jako spojení kondice, respektu k přírodě a osobní svobody. Výrazně zmiňuje i rodinné zázemí: otec ho od dětství vedl ke sportům, což formovalo jeho vztah k pohybu jako k přirozené součásti života.

Celkově se James Quick profiluje jako výrazná, někdy polarizující, ale dlouhodobě konzistentní osobnost veřejného prostoru. Jeho společným jmenovatelem je tlak na odpovědnost institucí, důraz na ochranu obětí a přesvědčení, že bez aktivní občanské kontroly se systémová selhání sama od sebe neopraví.

CERD.com

James Quick působí také jako novinář na CERD.com, kde se dlouhodobě věnuje tématům veřejné kontroly moci, korupce a závažné kriminality. Ve své práci klade důraz na ověřování informací, upozorňování na systémová selhání institucí a na ochranu obětí – zejména v případech, které podle něj bývají přehlížené, bagatelizované nebo záměrně odsouvané mimo veřejnou pozornost.