Článek
Hasič, terapeut a IT specialista v jednom
Být učitelem dnes totiž znamená být z velké části terapeut, krizový manažer, občas AI i IT specialista a hlavně „hasič“. Neustále hasíte, co zrovna hoří – dítě, které brečí, protože se mu rodiče rozvádějí, počínající šikanu mezi spolužáky, nefungující techniku uprostřed hodiny nebo jen obyčejnou zlobu.
Na papíře jsme „vzdělavatelé“. Společnost po nás oficiálně nechce, abychom vychovávali – ale právě to je často ta funkce, kterou jsme nuceni dělat nejvíce. Nároků je na nás kladeno opravdu spousta, ovšem prestiž našeho povolání neustále klesá.
Rodiče a sociální sítě
Ten mentální náklad netvoří jen příběhy dětí. Tvoří ho systém.
Milujeme angažované rodiče, kteří s námi táhnou za jeden provaz, slušně vyjádří názor, umí s námi diskutovat, i když máme občas rozdílné názory. Ale pak je tu ta druhá skupina. Soukromě jim říkám „helikoptéroví rodiče“, kteří krouží nad školou a jsou připraveni intervenovat při sebemenším náznaku nespravedlnosti vůči jejich potomkovi, aniž by připustili druhou variantu příběhu.
Dnešní učitel neustále balancuje. Máme vychovávat, ale zároveň nesmíme říct nic, co by se dítěte nebo rodiče náhodou dotklo.
Máme dávat mantinely, ale čelíme mailům v deset večer, kde nám je v pěti odstavcích pasivně-agresivně vysvětleno, proč zrovna jejich dítě si tu poznámku nezaslouží.
Když dítě dostane pětku, není to proto, že se neučilo. Je to proto, že učitel „špatně vysvětlil látku“, „zasedl si na něj“ nebo „nezohlednil jeho citlivou povahu“. A věřte mi, že neustále vyvažovat potřeby všech dětí je ta největší výzva. Naprostá většina z nás se o to skutečně pokouší. Jsme v první linii, kde schytáváme frustraci společnosti, která si zvykla, že za selhání jejího dítěte může vždycky někdo jiný. Většinou učitel.
A do toho… byrokracie
Jako by nestačilo řešit 25 individuálních potřeb ve třídě a následnou komunikaci s jejich zákonnými zástupci, jsme doslova zavaleni byrokracií. Jsme zahlceni výkazy, dotazníky, plány pedagogické podpory, formuláři o inkluzi, GDPR a nekonečným papírováním. Naštěstí ne všude, někde je vedení, které to chápe.
Však jen formulář pro inspekční záznam hodiny má desítku kolonek, co všechno by správná hodina měla obsahovat.
Místo toho, abychom ten čas věnovali kreativní přípravě na hodinu nebo si jen na chvíli vydechli, vyplňujeme tabulky, které možná nikdy nikdo číst nebude. Bojujeme s nefunkční technikou, zastaralými metodami, které po nás systém vyžaduje, a zároveň s tlakem na inovace, na které nám nikdo nedá čas ani prostředky. Po dětech často chceme výstupy, které v praktickém životě nevyužijí, jen proto, že přijímačky, maturita…
A přitom? „Hrajete si a ve 12 jste doma“
A do této reality nám zní, jak se vlastně máme skvěle.
Veřejnost si nás představuje různě. Třeba jak každých 45 minut sedíme v kabinetu s kávou a nohama na stole. Nebo jak bereme padesát tisíc čistého a věčně máme nějaké volno. Jsme opravdu takoví podivíni, jak se o nás leckdy traduje?
„Však si s dětmi jen hrajete, nebo jim zadáte práci,“ slýcháme často.
Nebudeme lhát, i takové dny jsou. Občas jedeme na půl plynu, ale to platí téměř pro každé zaměstnání, no ne? Proč tedy právě učitelé zažívají tolik výsměchu a degradace své profese?
Realita je totiž většinou úplně jinde.
Káva až na konci. A někdy pořádně hořká…
Skutečnost je taková, že většina z nás si sedne až na konci celé výuky. Dost často i s migrénou a úzkostnými stavy z příběhů, které jsme za ten den řešili, slyšeli a viděli. A mít ve třídě 25 dětí není stejné jako 2-3 děti doma.
Jaký by měl být učitel v roce 2025?
Zdá se, že ideální učitel je chodící soubor protikladů. Měl by být:
- Empatický, ale ne slabý.
- Autoritativní, ale ne autoritářský.
- Moderní a využívat technologie, ale ne příliš hravý, aby si děti z výuky vůbec něco odnesly.
- Reprezentativní, ale (především u žen) ne provokativní a vyzývavý.
- Odborný, ale zároveň schopný vše podat laicky a jednoduše.
- A jako bonus: hlavně vždy pozitivní.
Takže i když by se učitel nejraději zhroutil vyčerpáním na lavici, musí se usmát a být stabilní oporou pro děti.
Proč to tedy děláme?
Zvládáme to, protože nám nic jiného nezbývá. A hlavně – děláme to pro ty děti.
Ačkoliv jsou to právě ony, kdo nám dělají největší vrásky na čele, bez lásky k tomuto povolání bychom to dělat nemohli. Děti mají neuvěřitelný radar na to, jestli to s nimi myslíte vážně a jestli je máte rádi. Ta jediná správná cesta je srdcem.
Jenže to má svou cenu. Práci si nosíme domů. Nemyslím tím jen písemky a přípravy. Myslím tím hlavně ten mentální náklad, kdy vás trable některých dětí nenechají spát.
Tak se nedivte, že jsme někdy protivní… …jen jsme občas prostě přestimulování. Byť by osobní problémy neměly zasahovat do naší práce, jsme lidé. Pokud to není pravidlem, odpusťte nám to, neřešte naše každé přešlápnutí na sítích s nenávistí.
Pokud bych mohla mluvit za většinu mých kolegů, máme svoji profesi rádi. Protože ty děti, ty za ten systém nemůžou. A kvůli nim tam pořád jsme.
@protivna.ucitelka
Na svém instagramovém profilu si dělám legraci z mé profese, ukazuji realitu a sdílím vlastní zážitky. Protože proč ne… I učitelé jsou lidi.
