Článek
1. Statistika kontra realita: Kam mizí „průměrný plat učitele“?
- Čísla z ministerstva školství jsou často jako z jiného světa. Když se oznámí, že průměrný plat učitele dosáhl 130 % průměrné mzdy v ČR, veřejnost se chytá za hlavu. Vždyť to je částka, o které si mnoho jiných profesí může nechat jen zdát. Ale je to skutečně tak jednoduché?
- Tabulky jsou alfou a omegou: Systém odměňování učitelů je rigidně nastaven na tabulkové platy, které zohledňují délku praxe a dosažené vzdělání. Nastupující vysokoškolák s magisterským titulem často začíná s platem, který se pohybuje hluboko pod celorepublikovým průměrem. Mnoho z nich se brzy rozhlíží po jiných oborech, kde je jejich vzdělání a inteligence ohodnocena mnohem lépe, ať už finančně, či společensky. Pro příklad: nastupující učitel bere přibližně 29 tisíc čistého. Po 12 letech se dostanete na 32 tisíc a jste šťastní.
- Kdo zvedá průměr: Onen „průměrný plat“ je bohužel statistická iluze. Zahrnuje totiž platy ředitelů, zástupců, výchovných poradců a učitelů, kteří mají na bedrech obrovské množství přesčasů nebo složitých úvazků. Průměrný plat běžného učitele základce, který poctivě učí a opravuje písemky, se pohybuje o tisíce až desetitisíce korun pod touto magickou hranicí, kterou nám předkládají média a slibuje vláda. Říkáte si, že nám uzákonili výšku platu? Ano, ale máme tak 130 % průměrného platu z roku 2019. S nadsázkou by se dalo říct, že „průměrný plat učitele“ je stejně reálný jako průměrný plat sportovce z Premier League – existuje, ale pro většinu nedosažitelný.
2. Mýtus „dva měsíce prázdnin“
- Jediný bonus, který učitelé mají. Tato věta je snad největším zdrojem všeobecné nevole. „Co si ti učitelé stěžují, když se v létě dva měsíce válí u moře?!“Slyšíme to pořád dokola. Pojďme si jednou provždy uvést věci na pravou míru.
- Dovolená, nikoli prázdniny: Učitelé nemají prázdniny. Mají nárok na 8 týdnů dovolené (40 pracovních dní, čerpání samostudia). To je sice více než standardních 4–5 týdnů, ale s obrovským háčkem: tuto dovolenou si nemohou plánovat libovolně. Jsou vázáni na školní rok a žákovské prázdniny. V některých soukromých firmách, ale i jako někteří státní zaměstnanci v jiném oboru, máte například nárok na home office, sick days a další benefity. Učitelé čerpají FKSP, tím to téměř hasne. Prázdniny jsou tak často jedním z mála "zaměstnaneckých bonusů", které mají.
- Nařízená dovolená: Zapomeňte na výhodné pobyty mimo sezónu. Na většině škol si v průběhu roku na wellnes neodjedete, často si nezařídíte volno ani na osobní věci. Různě si tak hodiny nahrazujete Učitelé musí čerpat dovolenou v nejexponovanějších a nejdražších termínech – v červenci a srpnu. Mimo letní měsíce je dovolená často jen na papíře, protože i prázdniny jako jarní, podzimní nebo velikonoční jsou plné samostudia, školení, oprav písemek nebo příprav na další období. Možná to někoho překvapí, ale na spoustě škol tráví učitelé polovinu všech prázdnin ve škole - konference, školení, úklid kabinetu apod. Ano, nejsou to všechny školy, ale je jich dost. Ale to není stěžování si, to je jen konstatování, jak to ve skutečnosti je. Protože když si mohou stěžovat lidé "z venku", proč bychom to nemohli vysvětlovat i my učitelé.
3. Neviditelná práce
- Představa, že učitel „odkroutí“ pár hodin ve třídě a pak jde spokojeně domů, je naivní a urážlivá. Většina učitelské práce je neviditelná pro veřejnost a odehrává se po škole, o víkendech a večerech.
- Přípravy na hodiny: Každá výuková hodina, ať už je to dějepis, matematika nebo čeština, vyžaduje přípravu. Vytváření prezentací, pracovních listů, úloh, hledání zajímavých materiálů, inovace metod – to vše zabere desítky hodin týdně. A neplatí se za to ani koruna navíc, protože je to součást naší práce, která ale není vidět. Můžeme se pobavit o tom, že po několika letech praxe točíte neustále stejnou přípravu, ale to je mylná představa lidí, kteří nepracovali s kolektivem dětí. Každý rok jsou ročníky odlišné než ty předchozí. Jiný kolektiv, jiná intelektuální rovina a mohla bych pokračovat.
- Opravování a hodnocení: Stohy sešitů, písemek, testů, slohových prací – to se neopravuje samo. Korektury jsou časově náročné a vyžadují soustředění, aby bylo hodnocení spravedlivé a formativní. Tato práce se často přesouvá na večery, kdy zbytek rodiny už dávno spí. A ano, je to součást naší práce, ale ta široká veřejnost tohle nevidí.
- Komunikace s rodiči: S rozvojem technologií se role učitele posunula i do sféry neustálé dostupnosti. WhatsApp skupiny, e-maily, systémy typu Bakaláři – rodiče často očekávají okamžité odpovědi i v pozdních večerních hodinách. Učitel se tak stává jakousi nonstop informační a poradenskou linkou. A je to v pořádku, je to naše práce a součást pomáhající profese, alespoň to já tak beru. Co už v pořádku není, když děláte vše svědomitě a stejně se dočtete, že jste všichni k ničemu.
- Výchova, administrativa a projektové řízení: Vedle samotné výuky musí učitelé řešit i výchovné problémy, administrativu (papírování je čím dál víc), vést kroužky, organizovat výlety, sbírat peníze, řešit šikanu, komunikovat s poradnami a desítkami dalších institucí. Jsou to manažeři 30 osob, psychologové, právníci i produkční v jedné osobě. Pracujeme s osobnostmi v citlivém věku a máme na ně vliv. Často s dětmi trávíme více času než rodiče. A ne, neporovnáváme se s lékaři, právníky a dalšími profesemi. Tohle není soutěž, to je jen popis naší práce.
4. Psychická zátěž a vyhoření:
- Kdo to unese? Málokterá profese je tak na očích a pod takovým tlakem. Každý rodič je „odborník na výchovu“, každý bývalý žák „odborník na školství“.
- Výchovné problémy: Stále častěji se setkávají s dětmi, které mají poruchy chování, jsou nevychované nebo trpí psychickými obtížemi. Učitelé na to často nemají dostatečné nástroje ani podporu. leckdy si spíš připadáte jako dozorce v diagnostickém ústavu, či vězení. Není až takovou ojedinělou výjimkou, že přicházíte do třídy, kde se žáci snaží zapálit lavici. Nebo vstupujete do učebny, kde chybí část dveří, protože si na nich student s poruchou chování vybíjel svou agresi.
- Rostoucí nároky: Společnost očekává, že škola nahradí roli rodiny, naučí děti finanční gramotnosti, ekologii, multikulturní toleranci a zároveň je připraví na život v digitální éře. To vše s často zastaralým vybavením a osnovami, které jsou přeplněné a moderní jen na papíře. Učitelům je vytýkáno, že vstupují do výchovné role rodičů. Ovšem v případě, když se něco stane, je učitel první na ráně, že to neřešil, dostatečně výchovně nepůsobil.
- Vyhoření: Neustálý tlak, nedostatečné ocenění, nízké platy a obrovská odpovědnost vedou k masivnímu syndromu vyhoření. Mnoho talentovaných a zapálených pedagogů po několika letech ze školství odchází, protože už nemohou dál. A ti, kteří zůstávají, často doplácejí na vyčerpání. Vydrží buď ti odolní jedinci s láskou k povolání, nebo ti, co to mají jako "z nouze ctnost". Můžeme se bavit dlouze o tom, koho je v současném školství víc.
5. Proč nás veřejnost „nesnáší“?
- Závist, nebo projekce vlastních frustrací? Tato otázka je klíčová. Proč si společnost tak okatě libuje v kritice učitelů?
- „Každý chodil do školy“: Snad nejčastější argument. Protože každý prošel školním systémem, má pocit, že mu rozumí a může ho kritizovat. S opravářem aut nebo chirurgem si nikdo nedovolí polemizovat o jeho metodách, ale na učitele si troufne každý. Přijde mi, že česká veřejnost kritizuje hlavně v diskuzích, komentářích, někde mez sebou, ale v realitě se každý zmůže jen na stará přirovnání "Kdo neumí, učí!" a "Já bych to nedělal, všechny bych je mlátil hlava nehlava!"
- Závist: Jak jsme si popsali, mýty o platech a volnu jsou silné. Je snadné závidět někomu, kdo „nic nedělá a bere balík“, zvláště pokud se sami potýkáte s nízkým platem a přepracovaností. Paradoxně tak ti nejvíce přepracovaní kritizují jiné, domněle „přepracované“. My učitelé chápeme vaši frustraci, stejně jako vy radíte nám, ať jdeme dělat jiné povolání, tak my radíme vám, pojďte učit.
- Nedostatek ocenění: Celkově je profese učitele v České republice dlouhodobě podceňována a nedostatečně oceňována, a to jak finančně, tak společensky. Když k tomu připočteme každých pár měsíců opakující se titulky se sliby, jakou máme průměrnou mzdu, a naše vlastní frustrace a traumata z naší školní docházky, kopneme do učitelů.
6. Kvalitní učitelé jsou společenská investice
- Být učitelem dnes není „luxusní zaměstnání“ s nekonečným volnem, ale spíše poslání, které si vybírá svou daň. Je to práce, která vyžaduje neustálé vzdělávání, psychickou odolnost, trpělivost a nekonečnou kreativitu. Ti, kteří ji vykonávají, formují budoucí generace, a tím pádem i celou společnost. Je potřeba mít kvalitní učitele, kteří mají výše zmíněné vlastnosti. Místo odsuzování a závisti bychom měli jako společnost přehodnotit náš postoj k pedagogům. Investice do školství a adekvátní ocenění učitelů není rozmar, ale klíčová investice do naší budoucnosti. Příště, až uvidíte učitele, nezáviďte prázdniny. Zkuste se zamyslet nad tím, co všechno se děje v zákulisí, aby vaše děti měly šanci na kvalitní vzdělání. Pokud jste s vaším učitelem, nebo s pedagogem vašeho dítěte nespokojení, řešte to. Ne v diskuzích, ne mezi přáteli, běžte za vyučujícím, za vedením. Když na sebe budeme společně nahlížet s úctou a respektem, vzájemné vztahy se zlepší.
