Článek
Reakce na esej Boba Kartouse „Svět se nám hroutí v morální superpozici“
Článek Boba Kartouse na Seznam Medium popisuje náš současný stav jako morální superpozici – tedy fázi, v níž se starý hodnotový rámec bortí, zatímco nový ještě není zcela vytvořen. Jde o trefnou diagnózu současného světa, ale zároveň o výřez z mnohem hlubšího a širšího fenoménu.
Podle mé zkušenosti a podle úvah, které rozvíjím v knize Psychologie vědomého člověka, se dnes v superpozici nachází celé lidstvo – nejen jeho morálka, ale i jeho identita, způsob myšlení, vnímání reality a samotné kolektivní vědomí.
Chaos jako přechod, ne kolaps
Každá hluboká proměna – osobní, společenská i civilizační – prochází chaosem. Ten však není chybou systému. Je to fáze, kdy se staré struktury rozpadávají, aby vytvořily prostor pro nové. V kvantové fyzice je superpozice stavem všech potenciálních možností – a teprve pozorovatel vybírá, co se „zhmotní“.
My jsme nyní těmito pozorovateli.
Vibrace a chladniho obrazce – metafora transformace
Rád používám přirovnání k vibracím a obrazcům v písku. Když na desku pokrytou pískem aplikujeme určitý tón, vytvoří se krásný symetrický obrazec. Ale jakmile se frekvence změní, obrazec se rozpadne – vzniká chaos. A právě z tohoto chaosu se rodí nový vzor – často ještě harmoničtější.
Tento jev se dnes děje v kolektivní realitě. Svět, jak jsme ho znali, se hroutí. Ale místo tragédie můžeme tento stav chápat jako nutnou dezorientaci před novým uspořádáním.
Kartousovo „morální beranidlo“ a nový vhled
Kartous správně poukazuje na to, že mnohé společenské debaty se dnes vedou prostřednictvím morálních beranidel – silných, často polarizujících tvrzení, která nesnesou pochybnosti. V takovém prostoru není místo pro nuance, dialog nebo nejistotu.
Ale i to je důsledek nejisté superpozice – přirozený obranný reflex v době, kdy lidé ztrácí pevnou půdu pod nohama.
Já však vnímám, že morálka není izolovaný systém. Je součástí většího celku – vědomí. A právě vědomí prochází dnes přerodem, ve kterém už nelze věřit starým nástrojům – ani těm morálním.
Hroutí se identita, ne jen hodnoty
Podle mého vhledu se nehroutí jen tradiční hodnoty. Hroutí se samotná identita člověka moderní doby.
Nevíme, kdo jsme. Starý narativ o odděleném já, o racionalitě jako vrcholu poznání a o soutěživém modelu přežití už nestačí. Přestává být kompatibilní s realitou, která se rychle proměňuje – jak technologicky, tak duchovně.
Zároveň se však otevírá nový prostor – pro vědomé tvoření, pro chápání sebe jako součásti celku, pro návrat k hlubokému propojení s realitou jako živým polem vědomí.
Vědomý přechod – jak „ladit frekvenci“
Nemusíme se bát kolapsu. Ten je iluzí z pohledu starého paradigmatu. Z pohledu nového vědomí se jedná o zvukový přechod mezi dvěma obrazci – chaos, který přetváří strukturu.
Co můžeme udělat?
- Přijmout, že nevíme – a dovolit si být v tomto stavu otevřenosti.
- Naladit se v sobě – pomocí introspekce, klidu, upřímného zkoumání, meditace.
- Naslouchat novým tónům, které se skrze společnost začínají prosazovat – autenticita, spolupráce, propojení, přítomnost.
- Vědomě přispět svým laděním – protože to, co žijeme uvnitř, se zrcadlí navenek.
Shrnutí: Ne kolaps, ale možnost
Bob Kartous pojmenoval přesně symptomy současného rozkladu. Ale je třeba dodat: nejde o konec, ale o meziprostor – o superpozici, která nese potenciál nové reality.
Záleží na každém z nás, jaký obrazec z této přechodové fáze povstane. Čím vědomější budeme, tím jemnější a krásnější tvar může vzniknout.
