Článek
Tento stav trvá minimálně dva týdny. V praxi je to však většinou mnohem, mnohem delší dobu. Obecný popis deprese ale nikdy nedokáže popsat, jak tento stav probíhá opravdu v běžném životě. Jak to dokáže zasáhnout do snad každého aspektu běžného života. Izolovaní od okolí, pocit zoufalství a nepochopení vede někdy až k rozpadu vztahů.
A co se týče pracovního života? Bohužel taky. Těžko se vysvětluje, že nejste rok v práci. Ono by se to i dalo vysvětlit, ale to by vás nejdříve někdo musel chtít opravdu pochopit. Deprese jakožto samostatná diagnóza je velmi těžká, ale je poměrně dobře léčitelná v dnešní době moderními antidepresivy. Většinou.
Bipolární deprese je na tom hůř ve smyslu, že se opakuje. Bohužel nejen jednou za život nebo jednou za pár let. Někdy léčba není nastavena dobře nebo trvá dlouhou dobu, než si léky sednou. Přesto je u této diagnózy běžné, že se cykly nálady opakují klidně i několikrát do roka. Je to někdy i nemoc invalidizující. Tento stav trvající týdny někdy i měsíce se bezpochyby promítá do pracovního života.
Spolu s léky už tyto epizody často bývají kratší, ale pořád se čas od času vyskytnou. Nehledě na to, jak moc poctivě léky berete. Bohužel. Za sebe můžu doporučit hlavně práci, která dělá radost. Což je samozřejmě těžké, když polovina prací není přizpůsobena na to, když vypadnete z práce na několik měsíců. Takže je častá výpověď a začínání nanovo. Do toho zákaz nočních směn, kvůli nutnosti pravidelného spánku a biorytmům, které když se naruší, často vedou ke vzniku dalších epizod. Není to jednoduché, jak si možná někdo může myslet. Není to, že pravidelně berete léky, uleháte do postele v 10 večer a ráno v pohodě zvládnete vstát do práce a fungovat. Bipolární deprese je nepředvídatelná. Někdy přichází epizoda jen tak z čista jasna. Hlavně ale na ni má vliv spousta věcí. Stres, vyčerpání, špatný spánkový režim, počasí…Někdy i léky sedají dlouho nebo se mění dle momentálního stavu, což způsobuje další a další adaptaci na ně. Což se projevuje třeba únavou. Zase.
Pokud máte v práci kolegu/kolegyni, která často chybí, možná to není jen ulívač. Třeba se pere s něčím, o čem nemáte ani tušení. A není to sranda. Co říct závěrem? Opakuju to často, ale je to to nejlepší, co k tomu říct. Tolerance, laskavost a chtít pochopit situaci je zcela nezbytné a zásadní. A hlavně nesoudit. Někdy, pokud už se vám někdo chce svěřit, tak zkusme se zastavit a než ze sebe soukat jednu „dobrou“ radu za druhou, buďme být jen posluchači. Někdy totiž není fajn říkat všeobecné rady typu, že by se měl někdo vzchopit a chtít to porazit. Oni chtějí, ale deprese vezme vůli cokoliv chtít. Způsobí to akorát to, že se dotyčný bude cítit ještě více zbytečný, protože se nedokáže ani vzchopit. Někdy pokud se nevyznáte v tom, jak s takovým člověkem mluvit, tak se zkuste zeptat přímo konkrétně: Co by ti pomohlo? Nechápu, čím si procházíš, ale jsem tady a můžeš se na mě obrátit. Pár vět a žádné souzení nebo rady, které byste dávali jinému člověku, který depresi nemá. V depresi tyto rady nejen že nefungují, ale přímo škodí. Buďme laskaví k sobě i svému okolí.
