Článek
Užovka z titulku není plaz. Je to přezdívka pro silnice široké tak na jedno auto a jednoho chodce. Za předpokladu, že se při průjezdu vozidla osoba pohybující se vozovkou vmáčkne do křovinové hradby kolem. Na těchto komunikacích je obousměrný provoz a obvyklá maximální povolená rychlost je devadesát kilometrů v hodině.
Ve Skotsku plní užovky v některých regionech dokonce funkci hlavního tahu (viz ilustrační foto). Zde mají ovšem tu výhodu, že úplný sever Skotska je obvykle prostý jakéhokoliv jiného než travního porostu. Případný chodec, pokud by snad aspiroval na cestu mezi pustinou A do pustiny B , by tak mohl, v případě potřeby, s klidem poodstoupit do trávy vedle silnice mezi ovce. Pokud by tedy v pustině C nějaké byly.
Na mapě tyhle horalské tepny vypadají tak trochu jako pruhovaní hadi. Odtud naše plazovitá přezdívka.
V Anglii je užovek víc než dost. Mám podezření, že jejich počet a využití jako důležité regionální spojnice stoupá úměrně vzdálenosti od Londýna. Statistiku na to ale nemám.
Jet po užovce, když široko daleko jediné auto jste vy, je romantika. Projíždíte zeleným tunelem, sem tam se otevře výhled do nádherné krajiny. Občas prožijete lehké polechtání kolem žaludku, když se stupeň stoupání zvedne na úroveň, která v našich končinách není úplně zvykem. Idylka.
Přesně v téhle chvíli romantického opojení půvaby anglické krajiny se zpravidla v protisměru vynoří auto.
A vy „hamstnete“ na brzdu.
Nyní nastává dilema. Čí místo k vyhnutí je blíž, ten couvá. Obvykle bez ohledu na to, jestli z kopce, do kopce nebo do zatáčky. Angličani jsou v tom mistři, mně občas chvilku trvalo smířit se s tím, že budu couvat do kopce a do zatáčky. Trpěla se jsem společně se svou spojkou.
Takto probíhalo takzvané vyhýbání - prosté, jeden na jednoho, které tvoří základní úroveň hry. Do dalšího užovkového levelu jsem postoupila na jihu Sussexu.
Navigace mě nahnala na odbočku z obce, která se zdála mizet kdesi v zelené džungli. Tady úroveň silnic odhadnete jen těžko, a tak jsem dala na paní Gůglovou a směle vyrazila.
První šok - vozovka spočívala v mnoha vrstvách asfaltu. Fenomén známý z oprav silnic i v našich končinách.
Mezi komunikací a hradbami keřů kolem bylo tak půl metru klasické polní cesty. Ta byla tak o deset čísel níž, než asfalt. Jako jízdní bonus řidičům nabízela neobyčejně promyšlenou síť výmolů rozmístěných s frekvencí přesně odpovídající době, kdy zapomenete na pád kola do minulé díru. Stavitel silnic asi rád hrál hry. Strefila jsem se dvakrát a stálo to za to. Chudák náprava.
Na devadesátku opravdu můžete zapomenout. Jela jsem stylem „opatrný šnek“ a za mnou se vytvořil slušný šnečí konvoj. Nějakým zázrakem v protisměru jelo vždycky jen jedno auto, které se zvládlo vmáčknout do zelené zdi a my jsme bezpečně prošnečili kolem něj.
V polovině užovky se otevřel výhled do sluncem zalité krajiny.
A mně se udělalo špatně. Kamiony tady nejen nečekáte, ale hlavně nechcete. Naštěstí než jsem k nim dojela, náklaďáky zvládly odbočit na louku, kde čekali na převoz koně. Zbytek užovky jsem se zabývala jedinou otázkou. Co by se stalo, kdyby jel stejný šnek, který se plazil za mnou i v protisměru? Zastavila by se celá Anglie?
Můj závěr?
Po skoro pěti tisících kilometrech letošní jízdy po anglických silnicích, kdy se Anglie ani jednou celá nezastavila, si dovoluji vyslovit hypotézu, že ne.
I kdyby se potkaly dva podobné šnečí konvoje a oba tvořily jen kamiony, magicky by se nějak naskládaly do křoví. Všichni zapojení do hry by se objeli a po vyjetí z užovky by nikdo z.nich neutrpěl jediný šrám.
Zázrak? Nikoliv. Britská realita.
P.S.: Soukromě mám podezření, že si J. K. Rowlingová ten kouzelný autobus, který se vmáčkl mezi dvě auta v protisměru, nevymyslela. Jen popsala, co se děje kolem.
