Článek
Je svátek. Ale taky je pondělí. A to je den, kdy se v naší ulici vyvážejí odpadky. Vždycky.
Už jsem si všimla, že svátek nesvátek, popeláři vyjedou a oprostí prostor kolem našich domů od zbytků, které nechceme. Teď momentálně jsou to krabice a vánoční papíry, které sehrály svůj jepičí život pod vánočním stromkem a teď musí pryč. Asi bych se mohla i vsadit, že až půjdu odpoledne s odpadky, popelnice už budou prázdné. Je to vlastně takový malý zázrak. Odpadky tu jeden den jsou a druhý den záhadně zmizí.
Dobře, zas tak záhadně ne. My, velké holky a kluci, už víme, že odpadky uklízí popeláři. Ale na rozdíl od mrňousků už jsme leckdy pozapomněli, jaký malý zázrak to je. Však si zkuste představit, lide městský, jaké by to bylo, kdyby ty přecpané popelnice někdo záhadně nevyprázdnil. A jsme u toho. Někdo. Tuhle práci musí NĚKDO dělat.
Děcka to vědí moc dobře, a proto kromě kosmonautů ještě pořád chtějí být i popeláři. Většina z nich ale jen do chvíle, dokud nezjistí, že jako popelář se možná nepodívají ani za hranice republiky, natož do vesmíru. Ale co ta děcka, která tenhle sen nevzdají? Co popeláři zastavující svými slimejšími vozy nervózní řidiče na ulicích, aby nás očistili od odpadků?
Onehdá jsem za jedním „slimejšem“ jela. Na stupátku vzadu, tradičně, dva chlapi. Venku sněží, plískanice, že by psa nevyhnal. Řidiči ve vyhřátých autech nervózní, že je v té břečce někdo nutí zpomalit, když ráno spěchají do práce. A na stupátcích, světe div se, visí dva zmoklí a promrzlí chlapi, co se smějí.
Jela jsem hned za nimi, a tak jsem je mohla chvíli pozorovat. V tom všem zmatku prvního sněhu a nervozity všech kolem se tihle dva normálně bavili a smáli se tématu, které rozebírali. Sotva si v dané chvíli šlo představit méně komfortní místo, a přesto z těch dvou čišela obyčejná lidská radost.
Moje druhé kouzelné setkání s popeláři není místní. V Anglii jsem narazila na pomalu se plížící kolonu uprostřed lesa. V zatáčce s výhledem jsem zjistila, že důvodem je popelářský „slimejš“ v čele. Angličané na podobné situace reagují převážně v duchu stoického klidu, a tak jsme v klidu slimejšovali všichni.
Sem tam bylo místo na předjetí, takže s ubývajícími auty přede mnou jsem se postupně přesunula až do pozice za slimejšem. A nestačila jsem se divit. Popeláři téhle části světa nezastavovali provoz. Oni prostě celou dobu jeli rychlostí lidského běhu. Na stupátku byl jen jeden chlap. Druhý běžel vedle auta a tomu na stupátku podával ze silnice malé popelnice. Absolutně promyšlená harmonie pohybů a rychlosti. Toho kluka, který běžel před vozem a jen sbíral a podával, nešlo neobdivovat.
Každý příběh má setkání tři. Pro to svoje třetí se zase musím vrátit domů.
Nevím, jak u vás, ale naši popeláři zdraví. Možná je to pro vás malá věc, ale mně to přijde úžasné. Pozdravit, poděkovat. Malé a samozřejmé věci, které nás učili od dětství. Malé věci, které dokážou rozsvítit svět, i když jen na maličkou chvilku.
Popelář je vlastně úžasná profese. Nejen, že ti lidé na stupátcích operují v oblasti malých zázraků, ale i vědci by s nimi mohli najít společnou řeč. Vždyť kdo lépe by mohl vyprávět o změnách ve společnosti, než ti, kdo každý týden vidí, jak se mění struktura toho, co vyhazuje.
Dneska je vánoční svátek. Odpoledne půjdu vynést odpadky, abych se ujistila, že zázraky se dějí pořád. I v téhle někdy šílené době. Díky všem klukům a třeba i holkám, které zůstali u svého dětského snu a stali se popeláři.
