Článek
Zarazilo mě to. Tohle téma už neřeším, mám jiná, zábavnější. Ale abych ze sebe nedělala hrdinku, i já jsem poprvé jela do Anglie se sevřeným žaludkem. Oprášila jsem tedy prehistorický zážitek ze své levostranné řidičské premiéry a rozhodla se o svoje poprvé podělit nejen s ní.
I když jsem už tunelem do Anglie jela mnohokrát a věděla jsem, jak výjezd z vlaku probíhá, sama v autě jsem, kdoví proč, měla intenzivní potřebu nějakého zkušebního oválu. Milosrdných pár koleček, které by umožnily si na tu „hrůzu“ zvyknout. Poprvé za volantem, jen s mapou na sedadle spolujezdce, jsem si připadala ztracená. Tréninkové kolo vám ale nikdo nedopřeje. Z břicha vlaku vás nemilosrdně vypustí rovnou do dálničního proudu. A plavte si.
Na levostrannou výzvu jsem se proto, jako zodpovědná řidička, začala připravovat už v bezpečných hlubinách Eurotunelu, Kreativně jsem vyrobila velmi praktickou mnemotechnickou pomůcku, která mi měla připomínat nehostinnou realitu levostrannosti. Jako by mi jí nepřipomínala realita sama. Lísteček už nemám, ale fotku předního skla s umně umístěným lístečkem „JEZDI VLEVO“ jsem z telefonu nikdy nevymazala…
Výjezd z vlaku, dálnice, sjezd. První kruháč.
U slečny řidičky se začaly projevovat symptomy nepochybně připomínající stav před infarktem. Srdce v krku a na zádech čůrek potu. Úměrně rychlosti, s kterou mi po páteři stékala kapka potu se zvyšovala moje panika.
Auta za mnou mě nemilosrdně tlačila dopředu.
Auta všude jinde vyjížděla ze směrů, kde vůbec neměla být.
JÁ jsem byla s autem tam, kde jsem neměla být.
Nervozita ostatních řidičů z mých opatrných reakcí a pomalosti.
---
Při výjezdu z kruháče jsem měla jasno. TAKHLE po Anglii jezdit nemůžu. Jediný cíl byl, někde zastavit a dát se dohromady.
Pokud znáte anglické silnice, asi víte, že zastavit ve chvíli, kdy si to vymyslíte, není samozřejmost. Takže mě čekala ještě řádně upocená půlhodinka, než se mi podařilo najít místo k zaparkování vedle hlavní silnice. Strategie rychlého výjezdu z města totiž přinesla jen další města, následně i vojenský prostor a nekončící proud aut za mnou i v protisměru.
Zachránil mě, paradoxně, kruháč. Umožnil mi otočit se v téhle zoufale vyhlížející situaci a zaparkovat na místě, které jsem zahlédla v protisměru.
Můj jediný cíl byl rozdýchat to. Doslova. A dát se nějak do stavu, kdy bych nebyla nebezpečná sobě i ostatním.
No, a tímhle zaparkováním moje „hrůzná“ dimenze mého zážitku vlastně skončila.
Zastavila jsem hned vedle pláže, půl hodiny jsem se procházela po kamínkách, zírala do modravých dálav moře a přemýšlela, z čeho mám vlastně takovou hrůzu.
Všechny dopravní situace jsem vyhodnotila jako stejné, jako při jízdě v pravo. Přejíždíte protisměr? Auta mají přednost. V křižovatkách je buď kruháč nebo semafury. nebo značky. Ať jsem přemýšlela nad jakoukoliv situací z hodin dopravní výchovy, na které jsem si zrovna vzpomněla, řešení odpovídalo našim pravidlům. Jediný rozdíl bylo to, že jste figurku auta umístili na jinou část herního plánu. A místo do středu vozovky jste koukali do škarpy. Kontinentální řízení mi dávalo výhodu známého prostoru. Jediné, co zbývalo, bylo zůstat s autem na levé straně. Což v situaci, kdy jsou tam stejně všichni a značky jsou k vám otočené čelem, není zase tak velký problém.
Bylo to neuvěřitelné. Po tom, co jsem tohle všechno naservírovala svojí hlavě jako argumenty proto, že na jízdě vlevo není vlastně žádný problém, bylo po záchvatu paniky.
A tím jsem jednou pro vždy vyřešila svůj strach z jízdy vlevo.Reálně to totiž vůbec žádný problém nebyl. Byl to jen blok v mé hlavě.
Netvrdím, že jsem potom ještě občas nezaškobrtla. Zvyk je zvyk a hlavně v extrémní situaci může ovlivnit vaše reakce. Ale celkový dojem z jízdy vlevo? Deset z desíti.
