Brýle pro mysl: Jak může AI darovat roky nezávislosti lidem s demencí i autismem

Představte si sedmdesátiletou ženu s počínajícím Alzheimerem. Ještě před rokem vařila, platila složenky, chodila k lékaři sama. Dnes zapomíná vypnout sporák, neví, jaký je den, a dcera přemýšlí o domově pro seniory. Mezi její současnou úrovní a prahem samostatného bydlení chybí pár konkrétních schopností — zapamatovat si denní režim, vzít si včas léky, zorientovat se v kalendáři.

Představte si třicetiletého muže s poruchou autistického spektra. Zvládne práci u počítače, ale neví si rady s nečekanou změnou plánu, nedokáže vést telefonát s úřadem a nakupování v plném obchodě ho paralyzuje. Mezi jeho životem v chráněném bydlení a vlastním bytem stojí několik konkrétních dovedností, které by mu mohl krok po kroku napovídat někdo trpělivý, neúnavný a stále po ruce.

Co kdyby tím „někým“ nebyl člověk, ale stroj?

Ne robot ze sci-fi. Stolní přístroj s příjemným hlasem, který ráno připomene léky, přes den navrhne procházku, večer zavolá dceři. Nebo aplikace v telefonu, která před návštěvou úřadu projde postup krok za krokem a v reálném čase poradí, co říct. Technologie, která nedává diagnózu a neléčí — ale vyrovnává to, co chybí. Jako brýle vyrovnávají zrakovou vadu.

Brýle pro mysl.

Tato myšlenka zní futuristicky, ale řada prvků už existuje a funguje. Zároveň ji provázejí zásadní otázky: Opravdu to pomáhá? Neslouží AI jen jako berlička, která zabíjí zbývající schopnosti? A především — mělo by to hradit zdravotní pojištění?

Než se dostaneme k odpovědím, je třeba pochopit rozměr problému. V červnu 2025 zveřejnila Komise WHO pro sociální propojení stěžejní zprávu s údajem, který otřásl zdravotnickou komunitou: osamělost je na celém světě spojena s 871 tisíci úmrtí ročně. Sto životů každou hodinu.

Každý šestý člověk na planetě trpí osamělostí. U seniorů zhruba každý osmý. V Česku se přitom jedná o populaci, která dramaticky poroste — ze současných 2,2 milionu osob nad 65 let na více než 3 miliony kolem roku 2040. Podle odhadu Nadace Kooperativy žije osaměle až polovina českých seniorů.

Nejde o pouhý nepříjemný pocit. Rozsáhlé souhrnné studie, které sledovaly miliony lidí po celém světě, prokázaly, že chronická osamělost zvyšuje riziko demence o 50 %, srdečních onemocnění o 29 %, mozkové mrtvice o 32 % a předčasného úmrtí o 26 %. Americký hlavní chirurg Vivek Murthy to v roce 2023 přirovnal ke kouření 15 cigaret denně — a vyhlásil osamělost národní epidemií.

A pak je tu ekonomická stránka. Jen v USA stojí izolace seniorů systém Medicare 6,7 miliardy dolarů ročně navíc — izolovaní staří lidé končí v nemocnicích častěji a zůstávají déle. Kdo by odhadl, kolik stojí osamělost český zdravotní systém, se můžeme jen dohadovat. Tuto analýzu nikdo neprovedl.

Zdroje: WHO Commission on Social Connection (2025), NASEM (2020), Holt-Lunstad et al. (2015), Valtorta et al. (2016), US Surgeon General Advisory (2023), AARP PPI (2017), ČSÚ, Nadace Kooperativy.

Do tohoto kontextu vstupuje ElliQ — stolní přístroj z Izraele, který vypadá jako lampička s kulatou hlavou a dotykovým displejem. Na první pohled nic převratného. Zásadní rozdíl oproti Alexe nebo Google Home je v jednom slově: proaktivita. ElliQ se neptá a nečeká na povel. Sama ráno pozdraví, zeptá se na spaní, navrhne protahovací cvičení, odpoledne připomene léky, večer nabídne kvíz nebo meditaci. Když uživatel tři dny nezavolá rodině, jemně to navrhne.

Stát New York poskytl ElliQ přes 800 seniorům v rámci pilotního programu. Na vzorku 107 uživatelů, kteří přístroj používali alespoň měsíc, naměřili 95% snížení pocitu osamělosti. Senioři si s ElliQ povídali přes 30krát denně, šest dní v týdnu — a tři čtvrtiny těchto výměn se týkaly zdraví a životní pohody. Ne zábavy. Zdraví.

Komerční cena dnes činí 50 až 60 dolarů měsíčně (necelých 1 400 Kč). Tedy zlomek nákladů na pečovatele, natož na umístění v domově.

Než se ale nadchneme, je třeba říct nahlas: toto není klinická studie. Neexistovala kontrolní skupina, výsledky jsou sebehodnocené a několik autorů výzkumu je zaměstnanci výrobce. Hodnota 95 % je mimořádně vysoká a žádná nezávislá studie ji dosud neověřila. Přesto jde o silný signál — zvláště proto, že míra zapojení seniorů se udržela i měsíce po nasazení, což u technologií pro seniory nebývá obvyklé.

Jiný příběh píše PARO — japonský robot v podobě tuleního mláděte, který existuje přes dvacet let a je nejzkoumanějším terapeutickým robotem na světě. V péči o demenci snižuje úzkost a neklid, zlepšuje náladu a povzbuzuje ke komunikaci — i u pacientů, kteří dávno přestali mluvit. Ale: rozsáhlá souhrnná analýza 14 kontrolovaných studií z roku 2023 konstatovala, že PARO nezlepšil celkovou kvalitu života, a účinky odezněly po ukončení terapie. Navíc australská studie zjistila, že plyšová hračka bez jakékoliv AI dosáhla téměř stejných výsledků — za zlomek ceny.

Jinými slovy: máme slibné signály, ne důkazy. A právě to je důvod, proč nemůžeme přeskočit na úhradu z pojištění — ale zároveň ani důvod, proč nesmíme tuto oblast ignorovat.

Zdroje: Broadbent et al. (2024) J Aging Res & Lifestyle, NYSOFA (2023), elliq.com, Karger Gerontology (2023), Mervin et al. (2018) JAMDA, BMC Geriatrics (2019).

Teď k tomu nejpodstatnějšímu — a to, co současná debata přehlíží.

Představa AI společníka pro seniory se většinou vede jako diskuse o osamělosti. To je důležité, ale je to jen polovina příběhu. Druhá polovina — a potenciálně revolučnější — je myšlenka, kterou lze shrnout jednou větou:

AI nemusí nikoho léčit. Stačí, když vyrovná to, co chybí k samostatnému životu.

Člověk s IQ 85 může žít sám, pracovat a vést běžný život. Člověk s IQ 65 typicky potřebuje podporu. Mezi nimi je pásmo, kde o nezávislosti rozhoduje několik konkrétních schopností: zapamatovat si postup, rozhodnout se mezi variantami, zorientovat se v prostoru, zvládnout nečekanou situaci.

AI dnes dokáže — a prokazatelně dokáže — přesně tyto mezery vyplnit:

Připomínání a řazení úkolů. „Teď si vezmi léky. Pak svačinu. Ve dvě máš doktora — zavolám ti taxi za hodinu.“ To není science fiction, to umí už dnešní ElliQ.

Podpora rozhodování. „Máš dvě možnosti: zavolat na úřad, nebo zajít osobně. Osobně je to 20 minut tramvají. Chceš, abych ti připravila, co říct?“ Aplikace pro osoby s autismem tohle řeší pomocí vizuálních scénářů.

Sociální navigace. Pro člověka s poruchou autistického spektra může být telefonát se zákaznickou linkou nepřekonatelná překážka. AI, která hovor vede nebo v reálném čase napovídá, může být rozdílem mezi izolací a participací.

Bezpečnostní síť. Detekce pádu, sledování polohy, automatické přivolání pomoci. Ale i jemnější věci — rozpoznání, že člověk tři dny neotevřel lednici nebo přestal odpovídat na otázky.

Přehled 47 vědeckých prací z let 2018–2025 dokumentuje, jak AI postupně proniká do všech těchto oblastí. Lidé s poruchami autistického spektra vnímají hlasové asistenty jako „přátelské společníky“, kteří jim poskytují řád a rutinu, aniž by je soudili za opakované dotazy. Systém COACH pomáhá pacientům s demencí dokončit mytí rukou krok za krokem — sleduje postup kamerou a promlouvá jen tehdy, když se člověk zastaví.

V českém systému posuzuje Institut posuzování zdravotního stavu stupně závislosti od I do IV. Pokud AI pomůže člověku na stupni II (střední závislost) fungovat blíže k stupni I (lehká závislost), znamená to méně hodin placené péče, pozdější odchod do zařízení — a roky života prožité doma. U člověka s Alzheimerem to mohou být dva roky navíc v prostředí, které zná. U člověka s autismem to může být rozdíl mezi chráněným bydlením a vlastním bytem.

Tento posun nemusí být dramatický. Stačí částečný. A právě proto je analogie s brýlemi tak přesná — brýle vám nedají oči sokola, ale umožní vám číst noviny. AI vám nedá IQ 120, ale může vám pomoci zvládnout nákup.

Zdroje: ScienceDirect (2025) — přehled 47 prací, Nature npj Digital Medicine (2024), Ki et al. (2020), PMC (2023, 2024).

Právě proto, že je myšlenka AI jako poznávací protézy tak lákavá, je třeba pojmenovat rizika bez příkras.

Nebezpečí berlička. Nejzávažnější problém má název „přenášení poznávací zátěže“. Studie ze vzdělávání ukazují, že studenti, kteří používají AI k řešení matematiky, dosahují lepších výsledků v testech — ale hůře rozumějí principům. Jinými slovy: AI zlepšuje výkon, ale může oslabovat schopnost. U člověka s počínající demencí to znamená otázku: pomáhá mu AI udržet se, nebo jen zakrývá, že se zhoršuje? U člověka s rozumovým postižením: buduje AI jeho nezávislost, nebo ho činí závislým na sobě samé?

Řešení existuje, ale vyžaduje promyšlený návrh. AI musí být „lešením“, které se postupně odebírá — ne trvalou protézou, která nahrazuje vlastní snahu. To je zásadní požadavek na výrobce.

Nebezpečí náhrady. Badatelka Barbara Barbosa Neves z Univerzity v Sydney varuje, že AI sice usnadňuje kontakt, ale ne vždy podporuje smysluplné vztahy. Pro některé seniory může technologie pocit osamělosti naopak prohloubit. Studie Berridge et al. (2023) zjistila, že část účastníků se po styku s robotickými společníky cítila osamělejší.

Největší nebezpečí ale není technické — je politické. AI společník stojí zlomek ceny lidského pečovatele. Pro politiky, kteří hledají úspory, je lákavé říct: „Senioři mají robota, pečovatele nepotřebují.“ To by byla katastrofa. AI musí doplňovat lidskou péči, ne ji nahrazovat. Švédsko, kde 52 % obcí používá robotická zvířata v domovech, to řeší jasným pravidlem: robot je pomůcka pro chvíle, kdy personál nestíhá, nikoliv náhrada personálu.

Nebezpečí soukromí. AI společník, který má být užitečný, musí vědět hodně — zdravotní stav, denní režim, emocionální rozpoložení, rodinné vztahy. U osob s omezenou schopností souhlasu (demence, těžší rozumové postižení) to vytváří etický labyrint. Kdo rozhoduje o sběru dat? Zákonný zástupce nemusí zastupovat skutečné zájmy uživatele. Většina AI firem sídlí v USA nebo Izraeli — data opouštějí EU. V českém prostředí by byl nezbytný dohled ÚOOÚ a požadavek, aby data zůstávala v Evropě, ideálně se zpracovávala přímo na zařízení.

Nebezpečí klamání. Robot PARO vypadá jako plyšový tuleň. ElliQ má „hlavu“, která se otáčí za hlasem. Hyodol v Jižní Koreji mluví jako sedmileté dítě. Kde je hranice mezi terapeutickým nástrojem a podvodem na emocích? Výzkumníci Allaban, Wang a Padir identifikovali šest etických problémů sociálních robotů: omezení lidského styku, ztrátu kontroly, ztrátu soukromí, omezení svobody, klamání/podceňování a nejasnou odpovědnost při selhání. Žádný z nich není neřešitelný — ale žádný nelze ignorovat.

Zdroje: PMC (2024, 2020), Berridge et al. (2023), Allaban, Wang & Padir, TechPolicy.Press (2025).

Argumenty pro úhradu z pojištění jsou silné. AI společník typu ElliQ stojí 15 až 24 tisíc Kč ročně. Pečovatel v domácnosti na částečný úvazek vyjde na 200 až 400 tisíc. Domov pro seniory na 180 až 360 tisíc. Péče o pacienta s demencí na 300 až 600 tisíc ročně. Pokud AI oddálí umístění do zařízení o pouhých šest měsíců, úspora mnohonásobně převýší cenu přístroje.

A argument sahá dál než k penězům. Pokud přijmeme analogii s brýlemi — a ta je přesná — pak AI pro člověka s kognitivním deficitem není luxus, ale kompenzační pomůcka. Zdravotní pojišťovny hradí sluchadla, protézy, ortopedické vložky. Proč ne přístroj, který vyrovnává deficit paměti nebo rozhodování?

Jenže současný systém na to není připravený — a ne bezdůvodně.

AI společníci nezapadají do žádné zavedené kategorie úhrad. Nejsou to zdravotnické prostředky (SÚKL je neclasifikuje). Nejsou to léky. Nejsou to diagnostické přístroje. Pojišťovny právem vyžadují důkazy z randomizovaných kontrolovaných studií — a ty zatím chybí. Pilotní data z New Yorku jsou povzbudivá, ale metodologicky nedostačují. Neexistuje českojazyčný AI společník, natož klinicky ověřený v českém prostředí.

Proto navrhujeme třístupňový model, který nepřeskakuje důkazy, ale připravuje cestu:

První stupeň — dostupný hned. Základní AI hlasový asistent pro seniory 70+ žijící samy, napojený na tísňovou linku, financovaný ze sociálních služeb. Žádné nároky na klinické důkazy — jde o sociální, ne zdravotnický nástroj. Česko má infrastrukturu (tísňová péče, SOS tlačítka) — stačí ji rozšířit.

Druhý stupeň — po ověření. Plný AI společník předepsaný lékařem na základě posouzení osamělosti. Úhrada 80 % pojišťovnou, 20 % spoluúčast. Podmínka: alespoň dvě kvalitní klinické studie prokazující přínos. Tento stupeň vyžaduje českojazyčný produkt — bez něj nemá smysl.

Třetí stupeň — pro osoby s poznávacím deficitem. AI společník s moduly poznávacího tréninku a napojením na telemedicínu, předepsaný neurologem nebo psychiatrem. Plná úhrada jako „přístrojová kompenzační pomůcka.“ Tento stupeň — AI jako brýle pro mysl — je právně a pojistně nejtěžší, ale společensky nejdůležitější. Právě tady je potenciál darovat lidem s demencí, autismem nebo rozumovým postižením roky života navíc mimo instituci.

Strategický rámec MPSV pro přípravu na stárnutí 2021–2025 výslovně zmiňuje „nedostatečnou podporu rozvoje podpůrných technologií.“ ČVUT a projekt JINAG v Jihomoravském kraji pracují na podpůrných technologiích pro seniory. Základ existuje — chybí politická vůle a systémový postup.

Teď (2025–2027): Financovat pilotní klinickou studii českojazyčného AI společníka s alespoň 500 účastníky. Zadat ji nezávislému pracovišti (ne výrobci), s kontrolní skupinou a standardizovanými nástroji měření osamělosti i poznávacích funkcí. Zřídit pracovní skupinu MPSV pro AI v péči o seniory a osoby s postižením. Zmapovat, které existující AI systémy by šly přizpůsobit pro češtinu.

Brzy (2027–2030): Na základě výsledků pilotu vytvořit certifikační cestu SÚKL pro AI společníky. Začlenit je do soustavy příspěvku na péči. Vyškolit sociální a zdravotní pracovníky. Vytvořit pravidla ochrany dat v souladu s GDPR, specificky pro poznávacově omezené uživatele.

Později (2030+): Pokud důkazy podpoří: zavést třístupňový model úhrad. Budovat český nebo evropský ekosystém AI společníků, aby země nebyla závislá na jednom zahraničním dodavateli. Napojit na celostátní elektronický zdravotní záznam.

Může AI být společníkem osamělého seniora? Ano. Existující data ukazují, že senioři s AI společníky komunikují překvapivě intenzivně — přes 30krát denně — a hlásí výrazný pokles osamělosti. Chybí rigorózní klinické studie, ale signál je silný. AI společník není náhradou dcery, vnuka nebo pečovatelky. Je to doplněk pro chvíle, kdy je člověk sám — a těch chvil je u seniorů žijících osaměle drtivá většina.

Měla by AI být hrazena ze zdravotního pojištění? Zatím ne — protože důkazy nedosahují úrovně, kterou pojišťovny právem vyžadují. Ale cesta k úhradě se musí připravovat teď, protože než projde pilotní studie, certifikace a jazyková adaptace, uplyne pět až deset let. A za deset let bude v Česku o statisíce seniorů víc.

Může AI dodat „chybějící body IQ“ k samostatnému životu? Ano — pokud to správně pojmenujeme. AI nezvyšuje inteligenci. Funguje jako poznávací protéza, která vyrovnává konkrétní nedostatky v paměti, plánování, rozhodování a orientaci. Jako brýle pro mysl. Pro člověka s Alzheimerem to může znamenat dva roky navíc ve vlastním bytě. Pro člověka s autismem přechod z chráněného bydlení do vlastního. Pro člověka s rozumovým postižením schopnost zvládnout nákup, doktora, úřad — věci, které většina z nás dělá bez přemýšlení.

Tento potenciál je obrovský. A právě proto si zaslouží víc než nadšení — zaslouží si poctivý výzkum, promyšlená pravidla a politickou odvahu pojmenovat AI jako kompenzační pomůcku. Ne jako hračku. Ne jako náhradu za lidskou péči. Jako brýle.

Osamělost a zdravotní dopady: WHO Commission on Social Connection (2025): From Loneliness to Social Connection. US Surgeon General (2023): Our Epidemic of Loneliness and Isolation. NASEM (2020): Social Isolation and Loneliness in Older Adults. CDC (2025): Health Effects of Social Isolation and Loneliness. Holt-Lunstad J et al. (2015): Loneliness and Social Isolation as Risk Factors for Mortality, souhrnná analýza 3,4 mil. osob. Valtorta NK et al. (2016): Loneliness as Risk Factor for CHD and Stroke. AARP PPI (2017): Medicare Spends More on Socially Isolated Older Adults.

AI společníci — výzkum: Broadbent E et al. (2024): ElliQ, an AI-Driven Social Robot. J Aging Res & Lifestyle, 13:1–21. NYSOFA (2023): ElliQ Proactive Care Companion Initiative. BMC Geriatrics (2019): Benefits and Barriers of PARO — přehled 29 prací. ScienceDirect (2022): Socially Assistive Robots for Dementia — 66 studií. Karger Gerontology (2023): meta-analýza 14 RCT. Mervin MC et al. (2018): Cost-Effectiveness of PARO, JAMDA 19(7):619–622.

AI jako poznávací podpora: ScienceDirect (2025): AI Influence on Individuals with Disabilities — přehled 47 prací. Nature npj Digital Medicine (2024): AI for Adaptive Functioning. Ki et al. (2020): hlasový asistenti a autismus. PMC (2025): AI-Based Interventions for Learning Disabilities — 11 studií.

Etika a politika: PMC (2024): Ethical Implications of Robots Among Older Adults with Dementia. PMC (2020): Ethical Issues with AI for Cognitively Impaired. Berridge et al. (2023): reakce seniorů na sociální roboty. Bipartisan Policy Center (2025): Paying for AI in US Healthcare.

České zdroje: ČSÚ: Projekce obyvatelstva. MPSV: Strategický rámec přípravy na stárnutí 2021–2025. Nadace Kooperativy: Osamělost seniorů. Deník.cz (2026): Pečovatelek je málo, pomohou chytré přístroje. ČVUT / Štěpánková. JINAG, DOMA JE DOMA (2025).

Transparentnost tvorby:

Koncepce, struktura a redakční linie článku jsou dílem autora, který vypracoval obsahovou skicu, stanovil klíčové teze a řídil celý proces tvorby. Generativní AI (Claude, Anthropic) byla využita jako technický nástroj pro rešerši, ověřování faktů a rozepsání autorovy předlohy.

Autor výstupy průběžně redigoval, ověřil klíčová zjištění a schválil finální znění. Žádná část textu nebyla publikována bez lidské kontroly. Všechny faktické údaje byly ověřeny proti veřejně dostupným zdrojům uvedeným v textu.

Postup je v souladu s požadavky Čl. 50 Nařízení EU 2024/1689 (AI Act) na transparentnost AI-generovaného obsahu. #poweredByAI