Jak začala 2. světová válka

Chronologie selhání, iluzí a ztracené šance na společný odpor

Vznik druhé světové války nelze vysvětlit jedinou událostí ani jediným viníkem. Šlo o dlouhodobý proces, v němž se postupně rozpadal systém mezinárodních vztahů vytvořený po roce 1918. Tento proces byl charakterizován kombinací tří zásadních faktorů: nespokojenosti poražených států, slabosti mezinárodních institucí, a především selhání západních mocností čelit agresi včas a jednotně. Paralelně s tím probíhala – často přehlížená – snaha SSSR o vytvoření široké protihitlerovské koalice, která však ztroskotala na nedůvěře a váhavosti ostatních velmocí.

Mír, který zasel konflikt (1918–1920)

Po skončení první světové války se vítězné mocnosti snažily vytvořit nový mezinárodní řád. Jeho základem se stala Versailleská smlouva, která měla zajistit trvalý mír tím, že oslabí Německo. Výsledkem však bylo spíše jeho ponížení a destabilizace.

Německo bylo označeno za hlavního viníka války, muselo platit vysoké reparace, přišlo o významná území a jeho armáda byla drasticky omezena. Tyto podmínky byly v německé společnosti vnímány jako nespravedlivé a ponižující. Politický systém Výmarské republiky byl od počátku zatížen stigmatem „diktátu z Versailles“.

Francouzský maršál Ferdinand Foch tehdy prorocky poznamenal:

„Tohle není mír. Je to příměří na dvacet let.“

Současně vznikla Společnost národů, která měla být garantem kolektivní bezpečnosti. Její slabinou však byla absence klíčových mocností v počáteční fázi (například USA) a především fakt, že nedisponovala vlastními donucovacími prostředky.

SSSR a „vyloučený vítěz“

Důležitým, ale často opomíjeným faktem je postavení SSSR v tomto procesu. Rusko (později sovětské Rusko a SSSR) patřilo mezi státy, které během první světové války bojovaly proti Německu a Rakousku-Uhersku jako součást Dohody. Po Říjnové revoluci však nová bolševická vláda uzavřela separátní mír s Německem (Brestlitevský mír 1918) a stáhla se z války.

Právě tato skutečnost – spolu s ideologickým odporem západních mocností vůči bolševismu – vedla k tomu, že sovětské Rusko nebylo přizváno k mírovým jednáním ve Versailles. Historikové upozorňují, že šlo o zásadní moment:

„Sovětské Rusko bylo izolováno od versailleského systému, a tím i od jeho bezpečnostních struktur.“ (Z. Steiner)

Tato izolace měla dlouhodobé důsledky. SSSR se ocitl mimo systém kolektivní bezpečnosti, který byl navíc už sám o sobě slabý. Vztahy mezi Sovětským svazem a západními mocnostmi byly od počátku zatíženy nedůvěrou.

Již zde se formuje jeden z klíčových problémů meziválečného období: největší kontinentální mocnost východní Evropy stojí mimo bezpečnostní architekturu Evropy.

Iluze stability a selektivní bezpečnost (1925–1928)

Ve druhé polovině 20. let se zdálo, že se Evropa stabilizuje. Klíčovým momentem byly Locarnské dohody, které garantovaly západní hranice Německa.

Zásadní problém však spočíval v tom, že Locarno garantovalo pouze západní Evropu. Východní Evropa – včetně prostoru, který byl pro bezpečnost SSSR klíčový – zůstala mimo systém záruk.

Podobně Kellogg-Briandův pakt byl spíše morálním než praktickým nástrojem. Výsledek: vzniká dvojí bezpečnostní systém – relativně stabilní Západ a nejistý Východ

Krize a nástup radikalismu (1929–1933)

Velká hospodářská krize destabilizovala politické systémy. V Německu vedla k nástupu Adolf Hitler, jehož cílem bylo zrušení Versailleského systému. Evropa se ocitla v situaci, kdy agresivní režim získával sílu, zatímco ostatní státy byly oslabeny krizí.

Rozpad kolektivní bezpečnosti (1933–1936)

Období let 1933–1936 představuje klíčovou fázi, kdy se systém kolektivní bezpečnosti, budovaný po první světové válce, fakticky rozpadl. Nešlo o náhlý kolaps, ale o postupný proces eroze, v němž se kombinovaly politické kalkulace, ideologické obavy i strategické chyby. Právě zde se definitivně ukázalo, že Společnost národů ani velmoci nejsou ochotny ani schopny čelit agresi společně.

Od kolektivní bezpečnosti k „každý sám za sebe“

Po nástupu Adolf Hitler v roce 1933 se Německo otevřeně postavilo proti versailleskému systému. Vystoupení ze Společnosti národů a odzbrojovací konference signalizovalo zásadní obrat: Německo již nehodlalo hrát podle pravidel.

Reakce ostatních mocností však nebyla jednotná. Naopak – začal proces, který historikové popisují jako „fragmentaci bezpečnosti“, kdy jednotlivé státy opouštěly kolektivní rámec a hledaly vlastní, dílčí řešení.

Britská politika appeasementu, jejíž kořeny sahají již do 20. let, se v této době stává dominantní strategií. Jak uvádí jedna z analýz:

„Politika appeasementu se stala hlavním nástrojem Velké Británie… Německo ji dokázalo obrátit ve svůj prospěch.“

Tato strategie vycházela z přesvědčení, že Německo má oprávněné požadavky na revizi Versailles a že jejich omezené uspokojení může zabránit válce.

Polsko: mezi Německem a SSSR

Zásadní roli sehrál Německo-polský pakt o neútočení. Tento krok nebyl jen diplomatickým aktem, ale měl hluboký strategický dopad.

Polská politika, formovaná Józef Piłsudski, byla založena na snaze vyhnout se závislosti jak na Německu, tak na SSSR. Ve skutečnosti však vedla k izolaci Polska od potenciálních spojenců.

Dobové interpretace i pozdější historici upozorňují, že tímto krokem Polsko fakticky rozbilo možnost vytvoření jednotné východní fronty proti Německu. Jak shrnuje moderní historiografie, šlo o strategii krátkodobé bezpečnosti za cenu dlouhodobého oslabení.

Velká Británie: legalizace revizionismu

Ještě zásadnější byl krok Velké Británie v roce 1935:
Anglo-německá námořní dohoda

Tato dohoda umožnila Německu vybudovat flotilu odpovídající 35 % britského námořnictva. Prakticky to znamenalo:

Britská vláda tím dala jasně najevo, že je ochotna přepisovat pravidla mezinárodního systému bez ohledu na spojence.

Britský premiér Stanley Baldwin později realisticky přiznával limity britské politiky a vojenské připravenosti. V souvislosti s kolektivní bezpečností poznamenal, že jakýkoli zásah by mohl vést k válce, na kterou Británie nebyla připravena. Appeasement tak nebyl jen ideologií, ale i výrazem slabosti a strachu z dalšího konfliktu.

Společnost národů: instituce bez moci

Selhání kolektivní bezpečnosti se nejvýrazněji projevilo v neschopnosti Společnosti národů reagovat na agresi.

Britský politik Robert Cecil, jeden z hlavních zastánců kolektivní bezpečnosti, později konstatoval, že pokud by Společnost národů nedokázala zastavit agresi, stane se „fraškou“ a systém kolektivní bezpečnosti „bankrotem“.

Tato slova přesně vystihují situaci poloviny 30. let. Společnost národů nebyla schopna:

Kolektivní bezpečnost existovala pouze na papíře.

Remilitarizace Porýní: rozhodující moment

V roce 1936 Německo remilitarizovalo Porýní – demilitarizované pásmo, které mělo chránit Francii. Z vojenského hlediska šlo o riskantní krok. Německé jednotky měly rozkaz ustoupit při jakémkoli odporu. Přesto Francie ani Velká Británie nezasáhly. Tento moment je historiky často označován za klíčový zlom. Jak ukazuje moderní interpretace Hitler vnímal nečinnost Západu jako důkaz jeho slabosti a ochoty ustupovat.

SSSR: izolovaný zastánce kolektivní bezpečnosti

Postavení SSSR v první polovině 30. let bylo paradoxní. Na jedné straně šlo o ideologicky izolovaný stát, vůči němuž panovala na Západě hluboká nedůvěra. Na straně druhé se právě Sovětský svaz stal jedním z nejaktivnějších zastánců systému kolektivní bezpečnosti, tedy společného postupu proti agresorovi. Sovětská diplomacie, reprezentovaná například Maximem Litvinovem a Ivanem Maiskym, usilovala o vytvoření aliance proti Německu. Maisky později zaznamenal frustraci z britského postoje a vnímal ho jako neochotu skutečně jednat proti Hitlerovi. Britská politika byla podle něj ovlivněna silným antikomunismem a nedůvěrou vůči SSSR. Zásadním problémem bylo to, že zatímco SSSR prosazoval kolektivní bezpečnost, Západ ji postupně opouštěl.

Vstup do Společnosti národů a hledání aliancí

V roce 1934 byl SSSR přijat do Společnost národů. Tento krok symbolizoval snahu o integraci do mezinárodního systému.

Následovaly konkrétní kroky:

Tyto dohody měly vytvořit základ kolektivní obrany proti Německu. Jejich účinnost však byla omezená – například sovětská pomoc Československu byla podmíněna aktivním zapojením Francie. Už zde je patrná zásadní slabina, kolektivní bezpečnost existovala na papíře, ale byla závislá na politické vůli států, která často chyběla.

Konflikt dvou přístupů: kolektivní bezpečnost vs. appeasement

Zatímco SSSR prosazoval systém kolektivní bezpečnosti, západní mocnosti – především Velká Británie – se stále více přikláněly k politice appeasementu. Tento rozpor byl zásadní. Sovětský svaz vnímal nacistické Německo jako existenční hrozbu, zatímco část britských elit ho považovala spíše za protiváhu komunismu. Sovětský diplomat Ivan Maisky ve svých denících popisuje frustraci z britského postoje: „V Londýně je více strachu z bolševismu než z Hitlera.“ Tato nedůvěra výrazně komplikovala jakoukoli hlubší spolupráci.

Praktické limity sovětské politiky

Navzdory deklaracím měla sovětská politika kolektivní bezpečnosti i své vlastní limity:

Například Polsko kategoricky odmítalo umožnit průchod sovětských vojsk, což prakticky znemožňovalo efektivní vojenskou spolupráci.

Selhání kolektivní bezpečnosti v praxi

Největší ranou sovětské koncepci byla Mnichovská dohoda. SSSR nebyl k jednání přizván, přestože měl smlouvu s Československem. Pro sovětské vedení to byl jasný signál, že západní mocnosti nejsou ochotny jednat jako rovný partner. Historikové tento moment často interpretují jako zásadní zlom v sovětském uvažování. Jak uvádí Richard Overy: „Mnichov přesvědčil Stalina, že Západ není spolehlivým spojencem.“

Poslední pokus o alianci (1939)

Na jaře a v létě 1939 proběhla jednání mezi SSSR, Británií a Francií o vytvoření vojenské aliance proti Německu.

Tato jednání však selhala, a to z několika důvodů:

Z pohledu sovětského vedení šlo o další důkaz, že Západ není připraven na skutečný vojenský závazek.

Izolace jako cesta k obratu

V této situaci se SSSR ocitl v izolaci. Jeho politika kolektivní bezpečnosti selhala nejen kvůli nedůvěře Západu, ale i kvůli obavám menších států ve východní Evropě. Tento vývoj vedl k zásadnímu obratu a uzavření pakt Molotov–Ribbentrop. Z pohledu SSSR nešlo o ideologickou shodu, ale o pragmatické rozhodnutí v situaci, kdy jiné možnosti selhaly.

Vypuknutí války (září 1939) a otázka sovětského postupu v Polsku

1.září 1939 napadlo Německo Polsko. Útok byl veden kombinací vojenské síly a propagandy (např. fingovaný incident v Gliwicích) a znamenal začátek otevřeného konfliktu v Evropě. Reakce Velké Británie a Francie přišla 3. září vyhlášením války Německu – tím se konflikt proměnil ve světovou válku.

Sovětský vstup do východního Polska

Dne 17. září 1939 vstoupila vojska SSSR na východní území Polska. Tento krok byl v souladu s tajným dodatkem k pakt Molotov–Ribbentrop, který předpokládal rozdělení sfér vlivu ve východní Evropě. Sovětská oficiální argumentace tvrdila, že polský stát se „rozpadl“ a že je nutné „chránit“ obyvatelstvo západní Ukrajiny a Běloruska. Ve skutečnosti šlo o strategický krok:

Jak poznamenává historik Richard Overy „Stalin nejednal jako spojenec Hitlera, ale jako mocnost sledující vlastní bezpečnostní zájmy.“

Bylo sovětské jednání „rozpoutáním války“?

Otázka, zda postup SSSR v září 1939 představoval spolurozpoutání druhé světové války, patří mezi dlouhodobě diskutovaná témata historiografie. Nejde o spor o fakta – ta jsou relativně jasná – ale o jejich interpretaci a zařazení do širšího kontextu tehdejší mezinárodní politiky.

Na jedné straně stojí argumenty, které sovětský krok hodnotí jako přímou účast na destrukci polského státu. Sovětský svaz vstoupil na území Polska 17. září 1939, tedy v době, kdy již probíhala německá invaze, a učinil tak v návaznosti na tajný dodatek k pakt Molotov–Ribbentrop. Tím se fakticky podílel na rozdělení suverénního státu a jeho jednání bylo koordinováno s Německem. Z tohoto pohledu lze tvrdit, že sovětský zásah přispěl k definitivní porážce Polska a uzavřel první fázi konfliktu.

Na druhé straně existuje interpretace, která tento krok zasazuje do již probíhající války. Konflikt byl totiž zahájen 1. září 1939 útokem Německa, a právě tento akt bývá považován za rozhodující moment, který vedl k vyhlášení války ze strany Velké Británie a Francie. Sovětský svaz navíc nevstoupil do války proti západním mocnostem a jeho postup byl – alespoň z hlediska jeho vlastního strategického uvažování – motivován snahou vytvořit nárazníkové pásmo a oddálit případný střet s Německem, nikoli rozpoutat globální konflikt.

Převládající názor většiny historiků proto rozlišuje mezi zahájením války a jejím následným geopolitickým vývojem. Primární odpovědnost za rozpoutání druhé světové války je přisuzována Německu, zatímco sovětský zásah je chápán jako krok sekundární, navazující na již probíhající konflikt. Tuto interpretaci vystihuje i známé hodnocení britského historika A. J. P. Taylor „Válku nezačal pakt, ale invaze do Polska.“

Z tohoto pohledu tedy sovětské jednání nelze jednoduše označit za moment, který válku rozpoutal, ale spíše za součást širšího procesu, v němž se jednotlivé mocnosti snažily zajistit své postavení v situaci, kdy se evropský bezpečnostní systém již zcela zhroutil.

Závěr

Druhá světová válka nebyla nevyhnutelným osudem, ale výsledkem postupného selhávání politických rozhodnutí, strategických kalkulací i vzájemné nedůvěry mezi státy. Versailleský systém vytvořil napětí, které nebylo zvládnuto, Společnost národů nedokázala plnit svou roli a klíčové mocnosti opakovaně ustupovaly agresi ve víře, že tím zabrání většímu konfliktu. Zároveň se nepodařilo vytvořit širokou a důvěryhodnou koalici proti nacistickému Německu – a to ani přes opakované pokusy o kolektivní bezpečnost.

Rozhodující nebyl jeden okamžik, ale řetězec promarněných příležitostí: od tolerance revizionismu přes nečinnost při remilitarizaci Porýní až po Mnichov. Selhání spolupráce mezi Západem a SSSR pak uzavřelo poslední možnost vytvořit účinnou protiváhu Hitlerově expanzi. Pakt Molotov–Ribbentrop byl důsledkem této izolace, nikoli jejím počátkem.

Vypuknutí války v září 1939 tak představovalo spíše vyústění dlouhodobého rozpadu mezinárodního řádu než náhlý zlom. Pokud má tato historická zkušenost širší význam, pak spočívá v tom, že bezpečnostní systém není dán deklaracemi, ale ochotou států jednat společně, včas a bez iluzí o povaze hrozeb.

Zdroje: