Článek
Tak jsme se opět dočetli, že Petr Macinka „prohrál válku“ s Petrem Pavlem. Jenže jakou válku vlastně? A kdo ji vyhlásil? Pokud někdo vede politický konflikt na hraně ústavních zvyklostí, pak to není Macinka, ale právě prezident, který si zjevně začal vykládat své pravomoci způsobem, jenž se mu momentálně hodí.
Celá konstrukce o „vydírání prezidenta“ stojí na vodě. V politice se vyjednává, tlačí, někdy i tvrdě. To není vydírání, to je realita moci. Pokud někdo nedokáže unést politický tlak, neměl by sedět na Hradě.
A co se týče oné údajné „prohry“? Od kdy se politické spory měří popularitou v průzkumech? Pokud bychom přijali tuto logiku, pak by politika byla jen soutěží popularity, nikoli střetem programů a kompetencí. Ano, Petr Pavel má vysokou podporu. Ale to mu nedává právo ohýbat ústavní zvyklosti podle vlastního uvážení.
Kritici rádi mluví o „buranství“ a „nekompetenci“, ale sami předvádějí přesně to, co kritizují: hysterii, osobní útoky a nulovou snahu o věcnou debatu. Pokud někdo degraduje politickou kulturu, nejsou to ti, kdo vedou tvrdý spor, ale ti, kdo ho nahrazují urážkami.
A premiér Andrej Babiš? Ten by měl především přestat reagovat na mediální hysterii. Odvolávat ministra kvůli tomu, že se stal terčem kampaně, by nebylo projevem síly, ale slabosti. Vláda nemůže fungovat na principu „kdo je zrovna nepopulární, letí“.
Pokud má být nějaký spor vyřešen, pak jedině institucionálně – klidně i u Ústavního soudu. Ne v novinových tirádách, které si pletou komentář s osobní vendetou.
Ve skutečnosti tu totiž nejde o Macinku. Jde o to, zda bude česká politika řízena emocemi a popularitou, nebo pravidly a institucemi.
A v tomhle ohledu žádná válka ještě neskončila.
