Článek
Když Jan Cemper publikoval na Médiu.cz článek s titulkem „Moderátorka vyjela na Klause oprávněně. Šířil ruskou propagandu, agresorem bylo Rusko už v roce 2014“, nepřinesl čtenářům vyváženou polemiku. Nabídl jim text, který od první do poslední věty stojí na jediné myšlence: kdo připomene širší souvislosti rusko-ukrajinského konfliktu, ten údajně opakuje ruskou propagandu.
Takový přístup je však nebezpečný nejen pro veřejnou debatu, ale i pro samotnou novinařinu.
Cemper vytváří falešné dilema
Celý článek stojí na jednoduchém schématu.
Buď přijmete autorovu interpretaci událostí, nebo jste šiřitelem kremelských narativů.
Jenže svět takto nefunguje.
Je možné současně uznávat, že Rusko v roce 2014 porušilo mezinárodní právo anexí Krymu, že invaze v roce 2022 představovala další zásadní porušení Charty OSN, a zároveň se ptát, proč se vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou dostaly do stavu, který válce předcházel.
Příčiny konfliktu nejsou jeho ospravedlněním.
To je elementární rozdíl, který Cemperův článek prakticky ignoruje.
Vysvětlovat není omlouvat
Václav Klaus v rozhovoru připomněl, že válka nezačala 24. února 2022.
To není žádný kontroverzní výrok.
Naopak.
Ozbrojený konflikt na východní Ukrajině probíhal od roku 2014 a vyžádal si podle odhadů OSN více než třináct tisíc obětí ještě před plnohodnotnou invazí.
Stejně tak existovaly Minské dohody.
Stejně tak dlouhodobě probíhala jejich problematická implementace.
Stejně tak Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě monitorovala porušování příměří na obou stranách.
Žádná z těchto skutečností sama o sobě neospravedlňuje ruské vojenské kroky.
Stejně tak ale jejich připomínání automaticky neznamená šíření propagandy.
Právě zde Cemper nahrazuje argumentaci nálepkou.
Kdo určuje, co je ještě přípustná interpretace historie?
V článku zaznívá, že moderátorka správně upozornila na údajnou ruskou propagandu.
Jenže tím se otevírá mnohem zásadnější otázka.
Kdo vlastně rozhoduje, co už je propaganda?
Historie není matematická rovnice.
Vedle doložených faktů existuje také jejich interpretace.
Historici dodnes vedou spory o příčiny první světové války.
Vedou debaty o rozpadu Jugoslávie.
Vedou spory o příčinách irácké války.
Nikdo přitom netvrdí, že samotná diskuse o příčinách znamená podporu jedné z bojujících stran.
Proč by tomu mělo být jinak právě u Ukrajiny?
Moderátor není soudce
Jan Cemper chválí moderátorku za to, že se proti Klausovi ohradila.
Samozřejmě.
Moderátor má právo hostovi oponovat.
Má právo klást nepříjemné otázky.
Má právo požadovat důkazy.
Neměl by se však stavět do role arbitra jediné správné historické interpretace.
Úkolem moderátora není převychovávat hosta.
Jeho úkolem je umožnit divákům slyšet argumenty obou stran a konfrontovat je fakty.
Ve chvíli, kdy moderátor začne rozhodovat, které názory jsou ještě legitimní a které už představují propagandu, přestává být nestranným moderátorem.
Stává se aktivním účastníkem debaty.
Článek pracuje se selekcí faktů
Na Cemperově textu je pozoruhodné ještě něco jiného.
Autor vybírá pouze ty skutečnosti, které podporují jeho závěr.
Ano, připomíná anexi Krymu.
Ano, připomíná rozhodnutí mezinárodních institucí.
Ale už mnohem méně prostoru věnuje tomu, že konflikt na Donbasu měl více vrstev než pouhou vojenskou intervenci Ruska.
Prakticky nezmiňuje dlouhodobé diplomatické neúspěchy.
Nevěnuje se otázce, proč Minské dohody selhaly.
Neanalyzuje bezpečnostní politiku Evropy po roce 1991.
Nezabývá se tím, proč řada západních diplomatů i bezpečnostních analytiků dlouhodobě upozorňovala na rostoucí napětí mezi Ruskem a NATO.
Přitom právě tyto souvislosti jsou důležité, chceme-li konflikt pochopit.
Pochopit však neznamená schvalovat.
Nálepka „ruská propaganda“ nahrazuje argument
To je dnes bohužel stále častější jev.
Namísto věcné polemiky přichází označení:
„ruská propaganda“.
Je to mimořádně pohodlné.
Není třeba rozebírat jednotlivé výroky.
Není třeba vysvětlovat, v čem jsou chybné.
Stačí připojit nálepku a debata je podle některých uzavřena.
Jenže právě takto se veřejná diskuse nevede.
Silné argumenty obstojí samy.
Nepotřebují diskvalifikovat oponenta ještě předtím, než domluví.
Demokracie stojí na právu nesouhlasit
Je zcela legitimní s Václavem Klausem nesouhlasit.
Je legitimní kritizovat jeho pohled na Rusko.
Je legitimní rozporovat jeho závěry.
Není však legitimní vytvářet dojem, že samotná snaha hledat historické příčiny konfliktu představuje propagandu.
Demokratická společnost přece nestojí na tom, že existuje jediný povolený výklad historie.
Stojí na tom, že různé interpretace mohou zaznít a být podrobeny kritické diskusi.
Pokud tuto možnost nahradíme nálepkováním, neochuzujeme jen veřejnou debatu. Ochuzujeme především sami sebe.
Závěr
Jan Cemper měl plné právo s Václavem Klausem polemizovat. Mohl rozebrat jednotlivé výroky, doložit, kde podle něj neodpovídají dostupným faktům, a nabídnout vlastní interpretaci.
Místo toho ale zvolil jednodušší cestu. Kritiku Klausových výroků spojil s tvrzením, že připomínání širších souvislostí je projevem ruské propagandy.
To není argument. To je nálepka.
A jestli něco skutečně ochuzuje veřejnou debatu, pak není existence odlišných názorů, ale přesvědčení, že některé otázky se už nesmějí pokládat.
