Článek
Moderátorka Adéla Snopová se v pořadu Napřímo dostala do ostrého sporu s Václavem Klausem poté, co bývalý prezident začal relativizovat ruskou odpovědnost za válku proti Ukrajině. Když připomněla jednoduchý fakt, že Rusko napadlo Ukrajinu, Klaus odpověděl, že konflikt měl „prehistorii“ a že se od roku 2014 na východě země děly „neuvěřitelné věci“ tamním Rusům. Moderátorka správně upozornila, že právě s takovými termíny operuje ruská propaganda. Klaus ji za to vzápětí označil za „diktátora“.
Klaus měl pravdu pouze v tom, že rusko-ukrajinská válka nezačala plnohodnotnou invazí v únoru 2022, nýbrž už v roce 2014. Jenže nikoli tak, jak ji popisuje. Nešlo původně o izolovaný „vnitroukrajinský problém“, do něhož Rusko vstoupilo až následně kvůli údajné ochraně pronásledovaných obyvatel. První zásadní vojenský krok učinilo samo Rusko, když jeho ozbrojené síly obsadily ukrajinský Krym a Moskva jej následně protiprávně anektovala. Valné shromáždění OSN už v březnu 2014 potvrdilo územní celistvost Ukrajiny a vyzvalo státy, aby žádnou změnu statusu Krymu neuznávaly.
Následoval konflikt v Doněcké a Luhanské oblasti, který ruská propaganda dodnes líčí jako spontánní povstání místních obyvatel proti Kyjevu. Ani zde však nelze ruskou roli odsunout do pozadí. Evropský soud pro lidská práva dospěl na základě rozsáhlých důkazů k závěru, že Rusko mělo nad územími ovládanými separatisty nejpozději od 11. května 2014 efektivní kontrolu. Moskva ozbrojeným strukturám poskytovala rozhodující vojenskou, politickou i hospodářskou podporu. Nešlo tedy jen o občanskou válku, kterou by Rusko zvenčí nezúčastněně sledovalo.
Neobstojí ani Klausova neurčitá zmínka o „neuvěřitelných věcech“ páchaných na Rusech. Ukrajina po pádu Viktora Janukovyče skutečně procházela krizí, působily tam extremistické skupiny, docházelo k násilnostem a ukrajinské úřady se dopouštěly chyb. Monitorovací mise OSN však na jaře 2014 nepotvrdila rozšířené a systematické útoky proti etnickým Rusům. Naopak upozorňovala na propagandu, dezinformace a zveličování údajného pronásledování, které mezi ruskojazyčnými obyvateli vyvolávaly strach. Nic z toho neopravňovalo sousední stát k obsazení ukrajinského území a rozpoutání války.
Klaus dále rozptýlil odpovědnost mezi „celý mezinárodní politický systém“ a blíže neurčené „velké hráče“, kteří si údajně nepřáli válce zabránit. O selhání diplomacie, nedodržování minských dohod nebo chybách ukrajinských i západních představitelů lze legitimně diskutovat. Taková debata ale nemůže odstranit hlavní příčinu konfliktu: rozhodnutí ruského vedení použít vojenskou sílu proti suverénnímu sousednímu státu. Evropský soud pro lidská práva ostatně v roce 2025 připsal Rusku odpovědnost za rozsáhlé a závažné porušování lidských práv vyplývající z konfliktu už od roku 2014.
Moderátorka tedy na Klause „nevyjela“ proto, že by nesnesla jiný názor. Ohradila se proti tomu, aby byl doložený akt ruské agrese přepsán na příběh o nešťastné reakci Moskvy na ukrajinský útlak a západní provokace. Mohla pouze zajít ještě dál a požadovat, aby Klaus své „neuvěřitelné věci“ konkrétně popsal a doložil. Upozornění na ruskou propagandu bylo správné. Přesný rozbor jeho tvrzení by však divákům ještě lépe ukázal, že Rusko nebylo pouhým pozorovatelem či pozdějším účastníkem konfliktu. Bylo jeho agresorem už v roce 2014.
