Článek
Kdysi stát alespoň věděl, že selhal. V roce 1979 zhasl, stáhl topení a vyhlásil prázdniny. Dnes se nezhasíná centrálně, ale zato systematicky. Po malých dávkách, bez odpovědnosti a hlavně bez přiznání, že se něco pokazilo.
Moderní republika už netvrdí, že vše zvládne. Tvrdí jen, že „situace je v řešení“. A řešení je nekonečné.
Blackouty 21. století: Krátké, lokální, ale dokonale otravné
Výpadek elektřiny dnes není krize. Je to událost. Má svůj hashtag, tiskovou zprávu a mapku s červenými tečkami. Lidé se dozvědí, že bez proudu budou „přibližně“. Přibližně hodinu. Nebo dvě. Nebo do zítřka. Přibližně.
Rozdíl oproti socialismu? Tehdy zhasli všichni a věděli proč. Dnes zhasne náhodný vzorek obyvatelstva, který měl prostě smůlu. Smůla je nový energetický koncept.
Plyn: Nekohoutkujeme. Fakturujeme.
Plynové krize posledních let ukázaly genialitu současného řízení státu. Nikomu se nic nevypnulo. Jen se zvýšila cena natolik, že si lidé sami rozmysleli, jestli chtějí teplo, nebo hypotéku.
To není selhání. To je výchova k odpovědnosti. Kdo topí, ten riskuje. Kdo netopí, ten šetří planetu i státní rozpočet. Ideální stav.
Stát se přitom tváří, že s tím nemá nic společného. Energie jsou přece trh. A trh, jak známo, nikdy nechybí. Maximálně zaskočí.
Doprava: Jede se. Jen ne dnes.
Česká doprava je fascinující experiment. Vlaky oficiálně existují, ale jejich pohyb je spíš filozofická otázka. Přijede? Nepřijede? A co je vlastně „příjezd“?
Stačí mráz, vítr, listí, slunce, noc nebo den. Výhybka zamrzne, vedení spadne, personál chybí. Cestující čekají, protože odejít by znamenalo přiznat porážku.
Omluva zazní vždy. „Za komplikace se omlouváme.“ Nikdy se ale neříká kdo, proč a co s tím příště. To by bylo zbytečně konkrétní.
Bez prázdnin, bez náhrad, bez iluzí
V roce 1979 přišly uhelné prázdniny. Dnes nepřijde nic. Práce běží dál, školy fungují, jen se do nich nelze dostat. Home office zachraňuje stát víc než jakýkoli krizový plán. Kdyby nebyl internet, musel by někdo začít přemýšlet.
Současné výpadky jsou ideální:
– nejsou dost velké na protest
– nejsou dost malé na to, aby si jich nikdo nevšiml
– jsou akorát tak únavné, aby lidi rezignovali
Iluze 1979 vs. iluze 2026
Tehdy padla iluze, že stát je všemocný. Dnes padá iluze, že je kompetentní.
Tehdy se topilo málo a vědělo se proč. Dnes se topí méně a neví se vlastně vůbec nic.
A tak zatímco kdysi koloval vtip o ročních obdobích jako nepřátelích socialismu, dnes by se dal aktualizovat:
Největším nepřítelem moderního státu není zima, vítr ani energie.
Je to okamžik, kdy by měl převzít odpovědnost.
A ten, zdá se, stále nepřišel. Stejně jako nepřijel ten vlak.
