Článek
Demokracie stojí na střetu názorů. Nikdy nestála na všeobecném souhlasu, uhlazenosti ani na sterilním prostoru bez konfliktu. Politika byla odjakživa ostrá disciplína. Lidé se přou, přehánějí, používají silná slova a někdy překračují hranice vkusu.
Jenže v posledních letech sledujeme zajímavý posun. Politický střet se stále častěji nepřesouvá do televizních debat ani mezi voliče. Přesouvá se k soudům.
Žaloba přestává být výjimečným prostředkem ochrany a začíná připomínat pokračování politického boje jinými prostředky.
Případ Zdeňka Šarapatky a žaloby na Petra Macinku proto není zajímavý sám o sobě. Zajímavý je jako součást širšího trendu.
Protože nejde o ojedinělý případ.
Stačí si vzpomenout na řadu sporů kolem Andreje Babiše. Na žaloby za údajně nepravdivé výroky, výroky považované za urážlivé nebo za překročení hranic veřejné debaty. Podobně čelil soudním sporům i Miloš Zeman. Někdy šlo o výroky hrubé, někdy o přehánění, někdy o politické provokace.
A člověk si při pohledu zpět klade otázku:
Kam až chceme dojít?
Budeme po politicích chtít, aby před každou větou nejprve konzultovali právníka? Budou se před televizní debatou vedle vizážistů připravovat i týmy advokátů?
Politický jazyk je totiž z podstaty konfliktní. Když někdo řekne, že protivník škodí zemi, že vede katastrofální politiku nebo že se chová destruktivně, je to ostré hodnocení, nikoliv lékařský posudek.
Pokud začneme každé silné slovo proměňovat v právní spor, nevznikne kultivovanější společnost.
Vznikne společnost opatrnější.
A mezi opatrností a svobodou bývá velmi tenká hranice.
Je zde ale ještě jedna věc, o které se příliš nemluví.
Nápadná politická asymetrie.
Člověk si totiž při sledování podobných sporů nevyhnutelně všimne zvláštního jevu. Drtivá většina veřejých žalob, oznámení a výzev k právním krokům přichází dlouhodobě z jednoho směru politického spektra.
Ať už šlo o spory kolem Babiše, Zemana nebo nyní Macinky, opakuje se stejný vzorec.
Na jedné straně stojí lidé, kteří sami sebe prezentují jako obránce demokracie, slušnosti, humanity a vyšší politické kultury.
Lidé, kteří rádi hovoří o morálních principech, otevřenosti a toleranci.
Jenže právě odtud přichází i mimořádná ochota využívat soudní síně jako pokračování veřejného boje.
To samo o sobě nemusí být nezákonné.
Ale je legitimní se ptát, zda v tom není určitý rozpor.
Morální autorita tradičně vzniká přesvědčivostí, osobním příkladem a schopností unést i tvrdou kritiku.
Nevzniká tím, že člověk neustále vytahuje paragrafy.
Existuje staré úsloví: kdo má sílu argumentů, používá argumenty. Kdo argumentům nevěří dostatečně, hledá rozhodčího.
A zde se dostáváme k otázce samotného Zdeňka Šarapatky.
Nejde o to, zda má právo podat žalobu. Samozřejmě že má.
Jde o něco jiného.
Jak působí člověk, který se opakovaně staví do role veřejného arbitra správných postojů, který své odpůrce označuje za nebezpečí pro společnost a současně velmi často volí cestu soudních sporů?
Existuje hranice, kdy obrana principů přechází v životní styl.
A lidé ji většinou intuitivně poznají.
V českém prostředí vždy existovala jistá opatrnost vůči osobám, které neustále upozorňují, podávají podněty, vedou spory a obracejí se na autority.
Ne proto, že by obrana práva byla špatná.
Ale protože zkušenost učí, že člověk si může velmi snadno začít připadat jako držitel vyšší pravdy.
Přestane vést spor.
Začne napravovat společnost.
A jakmile člověk začne napravovat společnost prostřednictvím soudů, začíná vznikat problém.
Ne proto, že by soudy byly špatné.
Ale proto, že svobodná společnost stojí především na schopnosti snést nesouhlas.
Dokonce i hrubý nesouhlas.
Historie ukazuje, že svoboda nezaniká až ve chvíli, kdy někdo zakáže mluvit.
Začíná mizet už tehdy, když lidé začnou sami přemýšlet:
„Raději to neřeknu. Ještě mě někdo udá. Ještě mě někdo zažaluje.“
A to není atmosféra zdravé demokracie.
To je atmosféra společnosti, která začíná nahrazovat sílu argumentů silou právních obsílek.
A společnost, která si zvykne řešit politické střety u soudů, může jednou zjistit, že už vlastně neumí vést normální spor.
