Článek
Yeseničákovo pojetí vlastenectví je ukázkovým symbolem dnešní doby: kdo nesdílí správný názor na válku, Evropskou unii, NATO nebo aktuální zahraničněpolitickou linii vlády, je okamžitě označen za pokrytce, dezoláta či proruského agenta. Jenže právě tento způsob uvažování je ve skutečnosti popřením demokratické debaty i samotného principu vlastenectví.
Dnešní mediální moralisté si osvojili zvláštní trik: poslušnost vůči Bruselu, Washingtonu a aktuální geopolitické módě vydávají za jedinou správnou formu vlastenectví. Kdo pochybuje o smyslu nekonečné eskalace války, kdo odmítá militarizaci společnosti nebo upozorňuje na dvojí metr Západu, je automaticky podezřelý. Skutečné vlastenectví ale nikdy nespočívalo v bezvýhradném opakování propagandistických sloganů. Vlastenectví začíná odpovědností vůči vlastnímu národu, vůči bezpečí vlastních občanů a vůči pravdě — i tehdy, když se nehodí do aktuální ideologické nálady.
Ano, Rusko nese odpovědnost za agresi vůči Ukrajině a za tisíce mrtvých civilistů. Ano, ruské bombardování civilních oblastí je zločin. Jenže právě zde začíná obrovské pokrytectví části západních elit i jejich domácích fanoušků. Když zabíjí Rusko, mluví se o barbarství, genocidě a válečných zločinech. Když však civilisty zabíjejí naši spojenci nebo armády zemí, které patří do „správného“ geopolitického tábora, náhle nastává ticho, relativizace nebo moralistické mlžení.
Kde byli dnešní internetoví bojovníci za lidskost během americké invaze do Iráku v roce 2003? Konflikt založený na lži o zbraních hromadného ničení vedl podle různých odhadů k více než 200 000 civilním obětem, některé studie dokonce uvádějí násobně vyšší čísla. Kde bylo jejich rozhořčení při dvacetileté válce v Afghánistánu, kde zemřelo přes 46 000 civilistů? Kde byli při bombardování Jugoslávie v roce 1999, kdy NATO bez mandátu OSN zasahovalo civilní infrastrukturu a zabíjelo civilisty ve jménu „humanitární intervence“? Kde byli při rozvrácení Libye v roce 2011, po kterém zůstala zničená země, otrokářské trhy a desetitisíce mrtvých? A kde jsou dnes, když Izrael systematicky ničí Gazu?
Právě Gaza ukazuje absolutní morální rozklad západního svědomí. Když Rusko bombarduje města, politici mluví o válečných zločinech a média přinášejí nekonečné speciály o utrpení civilistů. Když však izraelská armáda srovnává se zemí celé čtvrti, blokuje humanitární pomoc, bombarduje nemocnice, školy a uprchlické tábory a výsledkem jsou desetitisíce mrtvých civilistů včetně tisíců dětí, najednou slyšíme nekonečné výmluvy o právu na obranu. Jeden z našich nejbližších spojenců používá praktiky kolektivního trestu, které by byly u jakéhokoli jiného státu okamžitě označeny za barbarství. Přesto se mnozí tváří, že nevidí nic.
A právě tady se celá Yeseničákova morální póza hroutí. Protože skutečný problém není v tom, že odsuzujeme ruské zločiny. Ty si odsouzení zaslouží. Skutečný problém spočívá v tom, že stejné metry odmítáme používat na sebe a na své spojence. Že jedny mrtvé civilisty oplakáváme a druhé schováváme pod koberec geopolitických zájmů.
Když člověk čte počty mrtvých civilistů za jednotlivými západními intervencemi od roku 1989 — stovky tisíc v Iráku, desetitisíce v Afghánistánu, Libyi, Sýrii nebo Gaze — neměl by si nakonec položit mnohem nepříjemnější otázku? Neměli bychom mít někdy strach i sami ze sebe?
Stejně povrchní je i dnešní zesměšňování lidí, kteří mají citlivý vztah k sudetské otázce nebo historické zkušenosti českého národa. Dělat z toho karikaturu „důchodců v autobusech“ je ukázkou neuvěřitelné povýšenosti vůči vlastní historii. Sudetská zkušenost totiž není o tom, že by někdo čekal návrat Wehrmachtu. Je to historická paměť národa, který zažil rozbití republiky zevnitř, zkušenost se ztrátou loajality části obyvatel a zkušenost, že podceňování národních konfliktů může skončit katastrofou. Paměť národa není nenávist. Paměť národa je obranný mechanismus.
Další manipulace spočívá v tvrzení, že kdo nechce bezedné financování války a nekonečné zbrojení, automaticky podporuje Putina. Jenže člověk může odsuzovat ruskou agresi a zároveň odmítat ekonomické ničení vlastní země, zadlužování budoucích generací, militarizaci společnosti i hysterickou válečnou propagandu. Skutečné vlastenectví totiž nespočívá v tom, kdo hlasitěji mává cizí vlajkou nebo agresivněji nálepkuje své odpůrce. Skutečné vlastenectví spočívá ve schopnosti zachovat si chladnou hlavu v době, kdy dav propadá emocím a propaganda nahrazuje přemýšlení.
Největší paradox celé této nové „vlastenecké“ vlny spočívá v tom, že lidé, kteří dnes moralizují o obraně demokracie a národní bezpečnosti, ještě před pár lety zesměšňovali samotnou myšlenku národa, patriotismu a hranic. Národní identitu označovali za přežitek, tradiční kulturu za nebezpečný nacionalismus a každého, kdo mluvil o obraně vlastních zájmů, za populistu. Dnes najednou objevili vlastenectví — ovšem jen tehdy, pokud slouží jejich ideologii a geopolitickým prioritám.
Jenže vlastenectví není profilová fotka ani marketingová nálepka. Není to poslušnost vůči mocným ani povinnost opakovat správná hesla. Vlastenectví znamená odpovědnost vůči vlastnímu národu, schopnost hájit pravdu i proti většinovému proudu a odvahu přiznat si, že svět není černobílý. A právě proto mnoho lidí odmítá dnešní hysterii. Ne proto, že by milovali Rusko. Ale proto, že ještě nezapomněli myslet sami za sebe.
