Článek
Když si prohlížím děčínské kandidátky, pokaždé mě zarazí jedna věc. Na seznamech se to jen hemží řediteli škol, technických služeb nebo kulturních zařízení. Na první pohled to vypadá skvěle – přece chceme schopné lidi. Jenže když se nad tím člověk zamyslí hlouběji, začne to celé dost drhnout.
Představte si to úplně jednoduše. Jako šéf městské organizace jste plně závislí na tom, kolik peněz vám město schválí v rozpočtu. Peníze na provoz, na opravy, na platy a taky na odměny. Jak může ten samý člověk jako zastupitel nestranně rozhodovat o rozpočtu a vlastních odměnách, když ty peníze tečou přímo do jeho vlastní instituce?
Tady přece nejde o to ukazovat na někoho prstem. Jde o samotný princip. Kontrolovaný a kontrolor by zkrátka neměli být jedna a táž osoba. Peníze nás všech by měly jít tam, kde jsou opravdu potřeba, a pravidla musí být férová pro každého.
Tahle hra má navíc ještě jeden háček, a ten dopadá hlavně na ty organizace samotné.
Když se ředitel naplno pustí do politiky, riskuje klid v práci. Dokud jeho strana vyhraje, jede se dál. Ale co když volby dopadnou jinak a na radnici zasedne někdo jiný? Pokud byl dotyčný v kampani moc vidět, může to pro celou instituci znamenat zbytečné trable, napětí a nestabilitu.
Město a jeho organizace by přece měly fungovat spolehlivě, bez ohledu na to, z jaké strany zrovna fouká vítr. Možná je na čase si otevřeně říct, jestli má tenhle dvojí život vlastně smysl.
