Článek
Styl, který dominuje prostoru
Michaela Jílková není moderátorka, která by kladla otázky, aby naslouchala. Ona klade otázky, aby si potvrdila svůj vlastní rámec. V její interpretaci znamená „řídit debatu“ – vlastnit ji. Když host mluví déle, než by se dramaturgicky hodilo, přichází hlasitý povel: „Moment!“ Tento výkřik se stal nechtěným symbolem pořadu, jak ukázala epizoda, o níž psal server Medium/Seznam: moderátorka ztratila kontrolu nad děním, a tak „zařvala na své hosty, až všichni utichli“. (Medium/Seznam.cz)
Jílková se často ohání tím, že „říká nahlas, co si lidé myslí“. Jenže právě v tom spočívá problém: veřejnoprávní moderátor by neměl mluvit za lidi, ale umožnit, aby lidé mluvili sami za sebe. Její osobní rámování témat – morální soudy, ironické poznámky, verbální kárání – posouvá pořad z diskusního formátu k monologu jedné ženy.
Když se nestrannost mění v emocionální exhibici
Styl Michaely Jílkové by se dal označit za „řízený afekt“. Emocionální výbuchy nejsou omylem, ale součástí jejího způsobu práce. V říjnu 2025 se v dílu o dopravní politice střetla s poslancem Matějem Gregorem (Motoristé sobě). Gregor mluvil o omezování řidičů ve městech, na což Jílková reagovala přerušováním a ironickými vstupy: „Vy máte dneska takovou protimotoristickou náladu, že?“ Gregor se pokusil pokračovat, ale Jílková mu vzala slovo. Výsledkem byl chaos, nikoli diskuze. Diváci to popsali jako „šikanu moderátorky“. (Extra.cz)
Reakce veřejnosti byla jednoznačná: na sociálních sítích se objevila slova jako „agresivní“, „neprofesionální“ či „ostuda ČT“. Herečka Kateřina Brožová dokonce napsala: „Míše dnes přeskočilo, nebo má upito.“ (Super.cz)
Tento incident není výjimkou, ale symptomem. Moderátorka systematicky používá moc nad prostorem studia k posílení vlastního hlasu. Nestrannost se tak mění v divadelní pózu.
Kázání místo otázky
V analýze pořadu, kterou zpracovala studentka mediálních studií na Masarykově univerzitě, se opakovaně objevuje termín „verbální korekce“ – tedy způsob, jakým Jílková nevede diskuzi, ale opravuje a napomíná. (theses.cz)
Její moderátorský tón připomíná učitelku před tabulí: „Pane Nováku, odpovězte konkrétně!“ – proneseno zvýšeným hlasem, s přesvědčením, že publikum potřebuje vedení, ne dialog.
Tento způsob komunikace by byl pochopitelný v komerční talk-show, ale v prostoru veřejnoprávní televize působí rušivě. Když Česká televize deklaruje, že Máte slovo má „přinášet názory a argumenty“, je neobhajitelné, aby hlavním nositelem názoru byla právě moderátorka.
„Bulvární show“ v přímém přenosu
Na styl Jílkové upozorňuje i server Lupa.cz, který pořad nazval „bulvární show“, jež přitahuje diváky konfliktem, nikoli obsahem. (Lupa.cz)
Veřejnoprávní médium by přitom mělo zaručovat kultivovanou diskusi, ne dramatizovaný střet. Dramaturgická logika pořadu se přizpůsobila stylu Jílkové – čím víc křiku, tím větší sledovanost.
Výsledkem je paradox: pořad, který se tváří jako demokratický prostor, je ve skutečnosti autoritativně řízený.
Symptom doby
Problém Michaely Jílkové není jen osobní, ale systémový. Její úspěch odhaluje, že veřejnoprávní média často zaměňují „živost“ za „křik“. Agresivní styl je vydáván za autenticitu. Ale skutečný dialog vyžaduje něco úplně jiného – umění mlčet, naslouchat, klást otázky beze zdi ega.
Jílková představuje starý televizní model: moderátorka jako strážkyně pořádku, která „srovná“ hosty, místo aby je nechala mluvit. Tento model byl v devadesátých letech vnímán jako známka profesionality; dnes působí jako relikt.
Závěr: Čas se ztišit
Pořad Máte slovo by mohl být laboratoří veřejné diskuze. Místo toho se stal tribunálem, kde o pravdě rozhoduje ten, kdo má mikrofon. Michaela Jílková se za léta stala tváří i pasti pořadu: ztělesňuje přesně to, proti čemu by měla moderace veřejné služby stát – autoritářskou kontrolu místo otevřeného dialogu.
Možná nastal čas, aby Česká televize ukázala, že i veřejnoprávní debata může být klidná, přesná a především – beze křiku.
