Článek
Jan Ziegler ve svém textu připomíná temnou stránku příchodu Rudé armády do Československa v roce 1945. Popisuje znásilnění, rabování, vraždy i odvlečení československých občanů do Sovětského svazu. Mnohé z těchto událostí jsou historicky doložené a nikdo soudný je nezpochybňuje ani neomlouvá. Problém však nastává ve chvíli, kdy se z jednotlivých tragédií vytváří jednostranný obraz celé historické reality. Takový přístup totiž nevede k poznání historie, ale k její ideologické reinterpretaci.
Je potřeba říci jasně dvě věci zároveň: ano, někteří příslušníci Rudé armády se dopouštěli závažných zločinů na civilním obyvatelstvu. Zároveň však platí, že násilností, rabování a sexuálního násilí se během druhé světové války dopouštěly armády prakticky všech válčících stran. Nešlo o výlučný „sovětský fenomén“, ale o tragický průvodní jev brutální války, která zničila morální i společenské zábrany milionů lidí.
Historik Antony Beevor například popisuje rozsáhlé znásilňování německých žen nejen Rudou armádou, ale také případy násilností ze strany západních spojenců. Americká armáda evidovala během války tisíce případů znásilnění v Evropě, za které byli souzeni její vojáci. Francouzské koloniální jednotky se dopouštěly masových znásilnění v Itálii, známých jako „marocchinate“. Brutální chování vůči civilistům měli na svědomí i vojáci Wehrmachtu během okupace Československa, Polska, Sovětského svazu či Jugoslávie. Vytrhávat tedy pouze sovětské zločiny z širšího kontextu a vydávat je za důkaz, že Rudá armáda nebyla osvoboditelskou armádou, je historicky nepoctivé.
Zieglerův text navíc zcela pomíjí základní fakt: bez Rudé armády by Československo vůbec osvobozeno nebylo. Sovětský svaz nesl hlavní tíhu války proti nacistickému Německu. Na východní frontě padlo přibližně 27 milionů obyvatel SSSR a právě zde byla německá armáda vojensky zlomena. V bojích o Československo zahynulo přes 140 tisíc sovětských vojáků. Tito lidé neumírali za budoucí komunistický režim v Praze, ale v boji proti nacismu.
Častým motivem podobných článků bývá tvrzení, že Rudá armáda Československo pouze „vyjídala“ a rabovala. Skutečnost je však podstatně složitější. Ano, sovětská armáda čerpala zásoby z osvobozovaného území, stejně jako to činily jiné armády. Zároveň ale existují doložené dokumenty potvrzující, že Sovětský svaz poskytoval Československu bezprostředně po válce rozsáhlou materiální pomoc.
Na základě nařízení Vojenské rady centrální skupiny vojsk z června 1945 dostávala města jako Brno, Moravská Ostrava či Bratislava pravidelné dodávky obilí, cukru a soli. Praze bylo podle zprávy generálplukovníka Vasilije Bělokoskova dodáno přes 8800 tun obilí a stovky tun dalších potravin. Pomoc zahrnovala nejen jídlo, ale také výzbroj a materiální zabezpečení československé armády: desítky tisíc pušek, samopalů, uniforem, kabátů či tuny potravin pro vojáky.
Tyto skutečnosti samozřejmě neanulují zločiny jednotlivců. Stejně tak ale jednotlivé zločiny nemohou vymazat faktický podíl Rudé armády na porážce nacismu a osvobození většiny československého území.
Zajímavé je rovněž to, že autoři podobně laděných textů často mluví o rabování Sovětů, ale mlčí o násilnostech a mstách, kterých se po válce dopouštěli sami Češi. Přitom historická literatura nabízí mnoho doložených případů.
Například historikové Tomáš Staněk a Adrian von Arburg popsali ve svých pracích divoký odsun Němců v roce 1945, během něhož docházelo k lynčům, mučení, znásilňování i vraždám civilistů. Masakr na Švédských šancích u Přerova, kde českoslovenští vojáci zavraždili 265 karpatských Němců včetně žen a dětí, patří mezi nejotřesnější poválečné zločiny na našem území. V Ústí nad Labem došlo v červenci 1945 k násilnostem a vraždám německých civilistů po explozi muničního skladu. V Postoloprtech byly zabity stovky německých mužů československými jednotkami.
Rabování opuštěného německého majetku navíc nebylo jen okrajovým jevem. Mnozí Češi si po válce přivlastňovali vybavení domů, nábytek, hospodářská zvířata či osobní majetek odsunutých Němců. Historik Jan Tesař v této souvislosti upozorňoval, že poválečné násilí nebylo pouze dílem „několika excesů“, ale širší atmosféry kolektivní pomsty.
Právě proto je nebezpečné vytvářet černobílý obraz historie, v němž jedni představují čisté osvoboditele a druzí pouze barbary. Američtí vojáci rozdávali čokoládu — a někteří také znásilňovali. Sovětští vojáci páchali zločiny — a zároveň umírali při osvobozování evropských měst od nacismu. Češi byli obětí okupace — a někteří se po válce sami stali pachateli násilí.
Historie není propaganda ani soutěž v národním sebemrskačství. Pokud chceme minulosti opravdu porozumět, musíme být schopni unést její složitost. Připomínat zločiny Rudé armády je legitimní a potřebné. Stejně legitimní je ale připomínat, že bez jejího vítězství by nacistický režim neskončil v květnu 1945, a že poválečná realita nebyla tak jednoduchá, jak ji dnešní ideologické interpretace často vykreslují.
Skutečně objektivní pohled na dějiny nezačíná tím, že si vybereme „správné“ oběti a „špatné“ pachatele. Začíná ochotou přijmout fakta v celé jejich nepohodlnosti — i tehdy, když narušují naše současné politické představy.
