Den vítězství bez ideologických filtrů: proč je selektivní paměť stejně nebezpečná jako propaganda

Existují historická data, která se postupně mění v symboly. Osmý květen je jedním z nich. V kolektivní paměti představuje triumf dobra nad zlem, konec nacismu a návrat svobody do Evropy. Jenže právě kolem podobných symbolů vznikají největší zjednodušení. A stejně jako byla po desetiletí deformována interpretace roku 1945 komunistickou propagandou, dnes se stále častěji objevuje opačný extrém — výklad, který redukuje osvobození téměř výhradně na začátek nové sovětské dominance.

Text Martina Žáčka správně upozorňuje na temné stránky poválečného uspořádání Evropy i na cynismus velmocenské politiky. Problém však spočívá v jeho selektivnosti. Článek vytváří dojem, že násilí, rabování, znásilňování a mocenské ambice byly specifikem Sovětského svazu a Rudé armády, zatímco historická realita byla mnohem složitější: obdobné excesy provázely prakticky všechny armády druhé světové války a všechny vítězné mocnosti usilovaly po roce 1945 především o prosazení vlastních geopolitických zájmů.

Historie není morální pohádka.

Ano, Rudá armáda se během postupu Evropou dopouštěla rabování, vražd i sexuálního násilí. To je doložený historický fakt. Jenže stejně doloženým faktem je, že podobné zločiny páchaly také armády západních Spojenců. Historik Antony Beevor, často citovaný právě v souvislosti se sovětskými excesy, současně upozorňuje na stovky případů znásilnění ve Francii spáchaných americkými vojáky po vylodění v Normandii. Francouzské koloniální jednotky během tažení Itálií zanechaly tisíce obětí sexuálního násilí známého jako „marocchinate“. Válečné násilí nebylo výsadou jedné armády ani jedné ideologie. Bylo tragickou součástí téměř každého velkého konfliktu moderních dějin.

Právě zde začíná manipulativní rovina podobných textů: selektivní práce s fakty. Když jsou sovětské zločiny zdůrazněny bez širšího kontextu a zločiny ostatních armád zůstávají upozaděny, nevzniká objektivní obraz historie, ale nový ideologický narativ.

Stejně selektivní bývá i interpretace poválečné geopolitiky.

Článek správně připomíná, že Sovětský svaz po válce budoval vlastní sféru vlivu ve střední a východní Evropě. Jenže totéž činily i ostatní velmoci. Spojené státy budovaly ekonomickou a vojenskou dominanci prostřednictvím Marshallova plánu, Brettonwoodského systému nebo později NATO. Velká Británie se snažila zachovat své koloniální impérium a strategický vliv ve Středomoří i na Blízkém východě. Sovětský svaz zase usiloval o vytvoření bezpečnostního pásma po zkušenosti dvou ničivých invazí z Evropy během třiceti let.

To není obhajoba sovětské politiky. To je konstatování historické reality: všechny velmoci po roce 1945 sledovaly vlastní mocenské zájmy. Manipulací není tvrdit, že Sovětský svaz jednal imperiálně. Manipulací je naznačovat, že ostatní jednali čistě altruisticky.

Dalším problematickým momentem podobných interpretací je tendence stavět nacistickou okupaci a poválečný sovětský blok téměř na stejnou morální úroveň. Formulace o „výměně jedné nesvobody za druhou“ sice zní efektně, ale historicky zjednodušuje zásadní rozdíly mezi nacistickým projektem průmyslového vyhlazování a autoritářskými komunistickými režimy poválečné Evropy.

Nacistické Německo vedlo genocidní válku založenou na rasové nadřazenosti a plánované likvidaci celých národů. Sovětský model byl represivní, brutální a nesvobodný, ale jeho podstata byla odlišná. Historická proporcionalita není relativizací zločinů komunismu. Je základní podmínkou poctivé interpretace dějin.

Stejně nepřesné je tvrzení, že státy střední Evropy byly po válce pouze pasivními oběťmi velmocenského rozhodování. Československo se skutečně dostalo do sovětské sféry vlivu, ale poválečný vývoj nebyl pouze výsledkem sovětských tanků. Česká historiografie opakovaně upozorňuje, že domácí společnost byla po válce silně radikalizovaná, nacionalisticky naladěná a značná část veřejnosti vnímala Sovětský svaz jako osvoboditele i garanta budoucí bezpečnosti.

Komunistická strana Československa získala v roce 1946 téměř 40 procent hlasů. Historici jako Karel Kaplan, Jan Křen nebo Tomáš Staněk dlouhodobě upozorňují, že poválečný vývoj byl výsledkem nejen sovětského tlaku, ale také domácí společenské poptávky po radikální změně, revanši vůči Němcům a hluboké nedůvěry k předválečným elitám po zkušenosti Mnichova.

České archivní materiály současně potvrzují i další nepříjemný fakt: poválečné násilí nebylo jednostranné. Rabování, lynče, odveta vůči civilistům i etnické čistky se odehrávaly napříč celou Evropou. Odsun sudetských Němců provázely masakry, násilnosti i svévolné popravy, na nichž se podílely československé revoluční gardy i část civilního obyvatelstva. Ani česká společnost nevystupovala po válce pouze jako morální oběť dějin.

Největší paradox podobných textů spočívá v tom, že kritizují propagandu minulého režimu, ale samy často vytvářejí propagandu novou. Komunistický výklad roku 1945 redukoval válku na heroický příběh osvobození bez stínů. Současný opačný extrém někdy redukuje osvobození téměř výhradně na začátek sovětské okupace. Ani jeden přístup není historicky poctivý.

Skutečně dospělá historická paměť musí unést několik nepříjemných pravd současně:

Právě schopnost přijmout tuto složitost odlišuje historii od propagandy.

Den vítězství proto není ani jednoduchým triumfem dobra, ani pouhou výměnou jedné okupace za druhou. Je připomínkou okamžiku, kdy skončila nejničivější válka moderních dějin — a zároveň začal nový mocenský konflikt mezi vítězi. Historická poctivost nespočívá v nahrazení jedné ideologie druhou, ale v odmítnutí selektivní paměti jako takové.