Když se mluví o „barbarství“ osvoboditelů, proč jen o jedněch?

V českém veřejném prostoru se v posledních letech rozmohl zvláštní historický zvyk: zločiny Rudé armády se rozebírají do nejmenších detailů, zatímco zločiny západních spojeneckých armád zůstávají téměř tabu. Jako by existovaly oběti první a druhé kategorie. Jako by znásilněná Italka, Němka nebo Francouzka byla méně důležitá než oběť sovětského vojáka.

Článek Jana Zieglera o řádění rudoarmějců v Československu pracuje s autentickými a často otřesnými svědectvími. Jenže současně vytváří falešný obraz, že západní Spojenci přinášeli pouze svobodu, čokoládu a konzervy, zatímco barbarství přišlo výhradně z Východu.

Historická realita je mnohem nepříjemnější.

Také američtí vojáci vraždili, rabovali a znásilňovali. Také francouzské jednotky terorizovaly civilní obyvatelstvo. Také západní „osvoboditelé“ zanechali za sebou tisíce mrtvých, zničených životů a žen, které si trauma nesly až do smrti.

Rozdíl je pouze v tom, že o jedněch zločinech se píše neustále, zatímco o druhých se desetiletí mlčelo.

Jestli chce někdo psát o brutalitě osvoboditelů, měl by začít Itálií roku 1944.

Po prolomení Gustavovy linie dostaly francouzské koloniální jednotky Goumiers prakticky volnou ruku v oblasti Ciociaria. Následovalo něco, co Italové dodnes označují jediným slovem: „Marocchinate“.

Masové znásilňování civilního obyvatelstva.

Ne desítky případů. Ne jednotlivé excesy. Desetitisíce obětí.

Ve městě Esperia bylo podle poválečné výpovědi starosty znásilněno kolem 700 žen z celkových 2500 obyvatel. Oběťmi byly:

Některé ženy byly znásilňovány desítkami vojáků celé hodiny. Mnohé zemřely na následky zranění.

Kněz Don Alberto Terrilli se pokusil bránit dvě mladé ženy. Goumieři jej svázali, sexuálně mučili a ubili tak brutálně, že o dva dny později zemřel.

Britský důstojník Norman Lewis popsal případ dvou sester z Vallemaia, které byly předány skupině marockých vojáků a opakovaně znásilňovány. V Pico byla podle svědectví po skupinovém znásilnění mladá žena přibita ke dveřím.

A přesto se o těchto událostech v evropské kolektivní paměti téměř nemluví.

Protože pachatelé bojovali na „správné straně“.

České prostředí si americké osvoboditele rádo idealizuje. Jenže vedle vojáků rozdávajících dětem žvýkačky existovali také vojáci, kteří:

Historik J. Robert Lilly zdokumentoval více než 14 000 případů znásilnění spáchaných americkými vojáky v Evropě.

Ve francouzském Le Havru podal starosta Pierre Voisin oficiální protest proti americkým vojákům kvůli:

Situace byla tak vážná, že americké velení zvažovalo zřízení vojenských nevěstinců, aby násilí omezilo.

V Cherbourgu docházelo po osvobození k útokům na ženy pod hrozbou střelné zbraně. Některé oběti byly po znásilnění okradeny nebo zabity.

Také tady bychom mohli použít stejnou rétoriku jako Jan Ziegler:
„Takto osvobození nevypadá.“

Jenže podobné titulky v českých médiích prakticky neexistují.

Když se řekne rok 1945 a znásilňování německých žen, většina lidí si automaticky představí Rudou armádu. Jenže násilí páchaly i západní jednotky.

Po obsazení Freudenstadtu francouzskou armádou následovalo několik dní:

Ženy se skrývaly ve sklepech a lesích. Některé po útocích spáchaly sebevraždu.

Americká armáda sama evidovala stovky případů sexuálního násilí v okupovaném Německu. Historikové připomínají případ malé německé dívky známé pod označením Ingrid C., kterou znásilnil americký voják.

Jenže tyto oběti nikdy nezískaly stejný prostor v médiích ani v politických debatách.

Protože vítězové mají privilegium určovat, které utrpení bude připomínáno a které zapomenuto.

Nikdo soudný nebude tvrdit, že západní Spojenci byli totéž co nacistické Německo. To by byla lež.

Jenže stejně lživé je vytvářet pohádku o civilizovaných západních armádách a „barbarských hordách z Východu“.

Válka brutalizovala všechny armády.

Ano, část vojáků Rudé armády v Československu vraždila, znásilňovala a rabovala. Jenže přesně totéž dělala část amerických, francouzských a koloniálních jednotek v Itálii, Francii a Německu.

Pokud někdo tvrdí, že sovětské zločiny zpochybňují osvobození Československa, pak by měl mít odvahu říci i toto:

Protože i tam osvoboditelé vraždili a znásilňovali.

Jenže to už by narušilo pohodlný černobílý příběh, ve kterém jedni představují absolutní zlo a druzí čisté dobro.

Historie je složitější. A poctivý historický pohled nesmí fungovat jako propaganda jedné geopolitické strany.

Buď budeme měřit všem stejně, nebo nepíšeme historii, ale politický pamflet.