Článek
Komentář Jiřího Švehly nese titul „Chucpe za tři tisíce. Xaver Veselý se cítí jako Žid za války.“ Jenže už samotný titulek podsouvá čtenáři falešný rámec celé události. Nejde totiž o tři tisíce korun. Ty jsou v celém příběhu tou nejméně podstatnější věcí.
Kdyby Luboš Xaver Veselý poslal stokorunu, deset tisíc nebo padesát tisíc, princip by byl naprosto stejný.
Skutečná otázka zní jinak:
Je přijatelné odmítat člověka výhradně kvůli jeho politickým nebo veřejným názorům?
Právě to se v celé debatě téměř ztratilo.
Ano, Druhá tráva je soukromá kapela a má plné právo rozhodnout, koho chce mít uvedeného mezi podporovateli svého alba. Nikdo jí toto právo neupírá. Stejně tak má ale veřejnost právo hodnotit, zda je takové rozhodnutí správné, moudré nebo společensky prospěšné.
Jiří Švehla však celou věc redukuje na údajně směšnou částku tří tisíc korun a buduje kolem ní ironickou konstrukci, která odvádí pozornost od skutečné podstaty.
Tou není finanční dar.
Tou je vědomé vyloučení člověka z veřejného prostoru kvůli jeho názorům.
To není totéž co státní cenzura ani nacistická perzekuce. Ale také není pravda, že jde jen o vrácení několika bankovek.
Právě proto je zavádějící tvrdit, že jde o „kauzu za tři tisíce“.
Ano, Luboš Xaver Veselý podle dostupných informací použil přirovnání ke žluté hvězdě. S tím lze oprávněně polemizovat. Holocaust představuje jedinečný historický zločin a podobná přirovnání je vhodné používat s maximální opatrností.
Jenže právě zde se podle mého názoru dopouští Jiří Švehla stejného zjednodušení, jaké vyčítá Xaverovi.
Nevede debatu o tom, co chtěl Veselý svým výrokem vyjádřit. Místo toho vytváří dojem, jako by se Xaver označil za novodobou oběť holocaustu.
Přitom z kontextu jeho vyjádření lze chápat, že hovořil o pocitu veřejného označení a společenského vyloučení, nikoli o utrpení obětí nacistické genocidy. Bylo to přirovnání přehnané a podle mnohých nevhodné. To ale ještě neznamená, že je korektní připsat mu něco, co výslovně netvrdil.
Celá kauza navíc otevírá ještě jednu otázku, kterou Jiří Švehla zcela pomíjí.
Pokud se dnes stává kritériem pro přijetí finanční podpory politický nebo hodnotový profil dárce, pak by bylo poctivé, aby to pořadatelé crowdfundingových kampaní sdělovali předem.
Ne až ve chvíli, kdy peníze dorazí na účet.
Možná by příště mělo být součástí každé podobné kampaně upozornění:
„Projekt mohou finančně podpořit pouze osoby zastávající názory, které jsou slučitelné s hodnotami autorů. Organizátor si vyhrazuje právo odmítnout podporu od osob s odlišnými veřejnými postoji.“
Bylo by to alespoň fér. Potenciální podporovatelé by předem věděli, že nejde jen o podporu hudby, knihy nebo filmu, ale také o určitou ideovou prověrku.
Jenže tím absurdita celé věci teprve začíná.
Jak vlastně kapela zjistí, že ostatní stovky podporovatelů mají ty „správné“ názory?
Budou členové kapely procházet jejich profily na sociálních sítích? Číst jejich komentáře pod články? Zkoumat, koho volili, jaké novináře sledují nebo jaké názory vyjadřovali před pěti lety?
A co když se za několik měsíců ukáže, že některý z podporovatelů sdílí názory velmi podobné těm, které zastává Luboš Xaver Veselý? Co potom?
Vrátí mu peníze dodatečně?
Vydají nové obaly alba?
Nebo prostě přivřou oči, protože dotyčný není veřejně známou osobností?
Právě tady se totiž ukazuje největší slabina celého příběhu.
Pokud má být rozhodujícím kritériem světonázor dárce, pak musí být stejný metr použit na všechny bez výjimky. Jenže to je prakticky nemožné.
Ve skutečnosti se tedy neprověřují názory všech podporovatelů.
Prověřují se pouze názory těch, jejichž jméno je mediálně známé a jejichž odmítnutí přinese publicitu.
To už ale nevypadá jako důsledný morální princip.
Spíše jako selektivní aktivismus.
V celé věci je navíc patrná ještě jedna zvláštnost.
Když někdo odmítne spolupráci s člověkem kvůli jeho názorům, bývá to dnes často označováno za projev občanského postoje.
Pokud by se však stejným způsobem rozhodla například konzervativní kapela odmítnout známého liberálního novináře, progresivního politika nebo aktivistu, lze si živě představit titulky o diskriminaci, názorové nesnášenlivosti a kulturních válkách.
Princip by přitom byl naprosto totožný.
Stejné jednání bychom měli hodnotit stejným metrem bez ohledu na to, koho se týká.
Především však překvapuje tón celého Švehlova komentáře.
Nepolemizuje.
Nevysvětluje.
Nesnaží se pochopit motivaci druhé strany.
Místo argumentů nabízí především ironii, sarkasmus a osobní zesměšňování. Čtenář se nedozví, proč je správné odmítat lidi podle jejich veřejných postojů. Dozví se hlavně to, že je vhodné se Xaverovi vysmát.
To možná funguje na sociálních sítích.
Od publicistického komentáře bych ale očekával víc.
Celá kauza totiž není o třech tisících korun.
Není ani o jednom CD.
A už vůbec není o tom, zda někdo má nebo nemá rád Luboše Xavera Veselého.
Je o něčem podstatnějším.
O tom, zda začínáme považovat za normální rozdělovat lidi na ty, jejichž peníze jsou morálně přijatelné, a na ty, jejichž podpora je nežádoucí jen proto, že zastávají jiné názory.
Každý má právo rozhodnout, s kým bude spolupracovat.
Stejně tak má ale veřejnost právo ptát se, kam takový princip vede.
A právě tuto otázku Jiří Švehla ve svém komentáři úplně minul.
