Článek
Komentář Tomáše Františka Přibyla o kauze Turek je učebnicovým příkladem toho, jak se z publicistiky stane náboženský text. Máme v něm jasno dané dobro a zlo, morální autoritu stojící nad zákonem a hříšníka, který se odmítá podřídit. Chybí už jen kadidlo a varhany.
Prezident je v tomto vyprávění bytostí stojící mimo politiku, mimo zájmy, mimo omyly. Čistá morálka v lidské podobě. Když něco nechce, tak proto, že je to špatné. A když to nechce dlouho, je to ještě správnější.
A kdo se ptá na pravidla, ústavu nebo odpovědnost, ten je natvrdlý, zbabělý nebo obojí.
Morálka místo ústavy. Co by se mohlo pokazit?
Autor nám s vážnou tváří vysvětluje, že prezident odmítá kandidáta „z jasně a pevně formulovaných morálních důvodů“. To zní hezky. Problém je jen v tom, že ústava nezná funkci „hlavní morální arbitr republiky“.
Ústava zná prezidenta, vládu a sněmovnu. A říká, že vláda odpovídá sněmovně. Ne Hradu, ne Twitteru, ne morálním pocitům hlavy státu.
Jenže to by kazilo hezký příběh.
Takže se z prezidenta stává cosi jako republikový svědomín — a z ústavy cosi jako doporučená literatura.
Prezident neuposlechne Ústavní soud. A my si máme říct „wow“?
Autor s obdivem konstatuje, že prezident působí dojmem, že by snad neuposlechl ani Ústavní soud. To je mimochodem věta, která by v normální zemi spustila politický poplach.
Tady je to ale líčeno skoro jako důkaz charakteru.
„On je tak zásadový, že by neposlechl ani soud.“
To už není komentář. To je trailer na autoritářský seriál.
Přeloženo do reality: prezident by porušil ústavu, ale protože je to „ten správný člověk“, tak je to vlastně v pořádku.
To je přesně ten druh myšlení, který dějiny opravdu milují. Vždycky to začíná dobrými úmysly.
Babiš jako padouch, protože… dodržuje proceduru
Největší groteska textu je v tom, že Andrej Babiš je kritizován nikoli za to, že by porušoval pravidla, ale za to, že se jimi pořád ještě řídí.
Nezačal válku s prezidentem. Nevyhlásil kompetenční žalobu. Nesebral se a nešel do otevřeného střetu.
Takže je „zbabělý“.
V logice autora by byl hrdinou ve chvíli, kdy by rozpoutal ústavní krizi. To je nový typ odpovědnosti: odpovědnost za dostatečně dramatické chování.
Argument „většina si to myslí“
Perla na závěr:
„Protože to, že by Filip Turek neměl být ministrem, si myslí většina národa.“
Možná. Možná ne. Nikdo to neví. Ale hlavně: většina národa nejmenuje ministry.
To dělá premiér a prezident podle pravidel. Ne podle anket, ne podle pocitů, ne podle morální nálady týdne.
Jinak se z parlamentní demokracie stává talentová soutěž popularity.
Skutečný problém
Skutečný problém není Filip Turek. Skutečný problém je, že si pomalu zvykáme na to, že:
- prezident si vybírá, které zákony a pravidla platí,
- komentátoři to balí do řečí o charakteru a morálce,
- a čtenáři si na to mají zvyknout jako na nový normál.
To je nebezpečnější než jakákoli jedna personální kauza.
Závěr
Komentář Tomáše Františka: Přibyla není kritikou moci. Je jejím PR. Je to text, který říká: když má moc ten správný člověk, tak na pravidlech vlastně nezáleží.
A to je přesně ten typ věty, po které už demokracie obvykle dlouho nevydrží.
Jen tentokrát to není psáno jazykem násilí. Ale jazykem morálky. A to je horší — protože to zní hezky.
