Zastávku vlaku smrti nepřežilo v Olbramovicích a Křešicích na Benešovsku 82 vězňů

Když mi tento a další příběhy z kruté války babička vyprávěla, bylo mi tak patnáct a bral jsem je jako dobrodružné vyprávění. Ukrutnost této události na mne ale doléhá až teď. Neumím si však vůbec představit strach, odvahu i bolest a beznaděj, která tehdy všechny provázela. Přesto se tolik lidí zachovalo statečně.

Vraťme se však nejprve na začátek války a ukažme si na několika událostech z pohledu dvou křešických obyvatel osudy, které tragédii předcházely.

Křešice jsou malá vesnička asi dva kilometry od Vrchotových Janovic, kde v době války byla jedna z německých jednotek v pověstném výcvikovém prostoru SS, a které jsou spíše známé baronkou Nádhernou ze zdejšího zámku. Křešice jsou vzdálené vzdušnou čarou jen 6,5 km od Ouběnic, kde se ukrýval doktor Lyčka, který ošetřoval Jana Kubiše -popisoval jsem zde:

Vojenské cvičiště SS byl obrovský prostor o rozloze 500 kilometrů čtverečných, do nějž spadaly oblasti Benešovska až po Sedlčansko. Obsahoval 175 vesnic a 2 města. V řadách SS nebojovali jen němečtí nacisté, ale byli v nich - obzvláště ke konci války - nedobrovolně i příslušníci jiných národů. Ve Vrchotových Janovicích byla za války škola stíhačů tanků. Celý prostor byl svým výcvikem obrovského množství německého vojska velmi významným pro průběh světové války.

Křešice se nacházely těsně za hranicí tohoto prostoru, pomyslně odděleném na západě vlakovou tratí směrem k Janovicím.

Mojí babičce Vojtěšce bylo na začátku války 20 let, dědovi Františkovi 31. Byli oba vyučení krejčí. Narychlo se vzali, aby se vyhnuli totálnímu nasazení do Německa. Přesto se jim nevyhnula povinnost pro německou jednotku v Janovicích pracovat. Jak mi babička vyprávěla, bylo jejich úkolem pro německé velení šít a spravovat oblečení. Ještě před padesáti lety byly u prarodičů na půdě těžké hnědé mantly, které si Němci už nevyzvedli.

Důstojníci obvykle s věcmi osobně za krejčími nechodili. Oblečení k úpravám nosili běžní vojáci wehrmachtu.

Zaujaly mne dva osudy. Jedním z vojáků byl sotva dvacetiletý kluk z Brna. Mluvil tedy česky a rozezleně často při čekání na opravu vyprávěl, že svého otce po válce zabije, protože si změnil občanství na německé a on tak musel narukovat k nenáviděné německé armádě.

Druhým vojákem byl Belgičan (nebo Holanďan) a lámaně česky vysvětloval, že byl studentem lékařství a že jej Němci sebrali přímo na ulici a odvezli sem.

A takových vyprávění byla prý řada. O osudu těchto vojáků neměli prarodiče už žádné informace.

Pak se přihodila situace, na níž jsem si teprve s odstupem času uvědomil obrovskou statečnost mých prarodičů. Zdánlivě malé „prohřešky“ měly velmi často za následek stejný trest jako po atentátu nebo sabotáži - smrt.

Někdy uprostřed války se u nich objevil nějaký dědův příbuzný. Vysvětlil jim, že potřebuje převzít jakýsi balíček od jistého člověka z Janovic, tedy ze zabezpečené oblasti, a že to nemůže udělat sám, protože je v ilegalitě a nesmějí jej tam poznat. Ten neznámý člověk bude prý čekat v určeném čase u úzkého kamenného mostku pod tratí (ten mostek je tam dodnes). Děda se tam vydal a skutečně balíček převzal a pak předal příbuznému. Babička mi říkala, že tehdy měli oba opravdu strach. Měli už v té době dvě malé děti, jedním z nich byla moje matka.

Podle vyprávění babičky se na konci války, když Němci odcházeli z Votic přes Křešice na Sedlčany, v euforii dva náctiletí kluci pokusili se samopalem Němce odzbrojit. Esesáky to tak rozčílilo, že prý v Křešicích poručili všechny muže nahnat do místní hospody. Všechny manželky či dcery se shromáždily a s obrovským strachem prosily Němce, aby mužům neubližovali, že šlo o klukovinu. Ti na to nechtěli slyšet, dokud nepřijel jistý důstojník a poručil všechny propustit.

(Podobná událost se stala i v Choraticích nedaleko Sázavy o něco dříve. Místní kluci ukradli Němcům auto. Tehdy vojáci také nechali všechny nastoupit a hrozili jim postřílením. Místní starosta odjel na velení do Benešova a orodoval, že vůz najdou a vrátí. Naštěstí vše dobře dopadlo.)

Transporty smrti se říkalo vlakům, které na konci války převážely desetitisíce zubožených vězňů mnoha národností z koncentračních táborů pryč v obavách před postupujícími armádami spojenců. Vězni nedostávali jíst ani pít, jeli v otevřených vagónech bez jakékoliv péče a často v průběhu cesty umírali.

Jeden z takových vlaků číslo 94-803 se sedmdesáti sedmi vagóny přejížděl přes naše území od 28. dubna do 8. května 1945. Během zastávek v Kralupech nad Vltavou, v Roztokách u Prahy, v Praze, Olbramovicích a Velešíně pomáhali lidé vězňům, jak se dalo, i když tím riskovali život.

V Olbramovicích vlak zastavil 1. května 1945 a měl nabrat další vězně. Už zde byli zastřeleni tři vězni, kteří se jen pokusili sebrat - brambory.

3. května vlak odjel na vedlejší trať do Sedlčan a zastavil asi kilometr za nádražím, uprostřed polí, pod rozlohou nevelkým, ale vysokým kopcem, asi 400 metrů od Křešic.

Podle jedné uváděné verze se vězni s hlídkami vydali do vesnice, kde už předem obyvatelé dostali rozkaz přichystat jim jídlo a nechat je umýt v rybníce na návsi. Přitom byl starosta obce upozorněn, že pokud se u někoho vězni ukryjí, budou tito obyvatelé zastřeleni. V té době však měla vesnicí projíždět jednotka Wafen SS z Votic, které velel SS-Hauptsturmführer Graun. Když vojáci viděli volně se pohybující vězně, dostali povel střílet.

Další verze uvádí, že vězně nechal zastřelit Graun přímo u vlaku. To mi však přijde nepravděpodobné už kvůli tomu, co mi vyprávěla babička, a co je detailně popsáno, včetně čísel domů - že z obce byly odváženy mrtvoly vězňů.

Třetí popsaná verze přibližuje, že se vězni z vlaku dali na útěk do vesnice, kam se za nimi vydaly i jednotky SS s Graunem.

Této poslední verzi by poměrně odpovídalo i vyprávění mé babičky už před čtyřiceti lety. Vězni prý utíkali přes kopec k domům, kde jim lidé dávali jídlo, a vězni se pak snažili pokračovat dále do lesů. Babička výslovně uváděla, že na vrcholu kopce, který je na cestě mezi tratí a obcí a odkud byl výhled na celou vesnici, Němci postavili kulomet a řadu vězňů takto postříleli. Pokud by vězni byli ve vesnici pod dohledem a teprve pak by je jednotky přijíždějící z Votic z jiného směru, vraždili, je dle mne nepravděpodobné, že by přesouvali na vzdálenější kopec kulomet.

Dodatečné doplnění informací 9.5.2023, 22:40

V každém případě se všechny verze shodují, že v obci bylo zastřeleno 27 vězňů, dalších 43 ve nebo u stojícího vlaku a po návratu na nádraží v Olbramovicích velitel Graun osobně zastřelil dalších 8 vězňů a 4 další i jeho manželka. Celkem bylo zavražděno 82 vězňů. Poté se vlak vydal na jih, kde byl ve Velešíně u Kaplic osvobozen partizánskou jednotkou.

Vězni jsou pochováni v hromadném hrobě v Olbramovicích.

Co se stalo s velitelem Graunem a jeho manželkou, jsem nenašel. Předpokládám, že utekli nepotrestáni spolu s dalšími vojsky do Německa.

Příběhy a doplnění:

Detaily událostí a fakta: