Článek
Už šestnáct let jsem zřizovatelem soukromé školy v Praze.
Nemám vystudovanou pedagogiku. Jsem původně ajťák. A možná právě proto mám obrovský respekt k dobrým učitelům.
Na školství má dnes názor skoro každý. Já také. Jenže mít názor a postavit se každé ráno před třídu plnou dětí jsou dvě dost odlišné disciplíny.
Dobrý učitel totiž musí zvládnout mnohem víc než jen předat dětem své vědomosti. Musí umět vyslechnout prvňáčka, přežít nálady puberťáků, řešit každodenní drobné katastrofy, komunikovat s rodiči, kolegy a ještě se prokousat administrativou.
A ideálně u toho neztratit smysl pro humor a nevyhořet.
Já bych to nezvládl. Ale znám lidi, kteří to dokážou. A mám štěstí, že s některými z nich můžu pracovat.
Často spolu řešíme, co všechno by si děti ze školy měly odnést.
Sám jsem za život posbíral spoustu různých znalostí a dovedností. Vím, kde leží Bangladéš, kdy byla bitva na Bílé hoře, přečetl jsem Švejka a Merkur pro mě není jen stavebnice.
Dokážu vyměnit součástku v počítači, vyrobit skříňku nebo postavit zeď. Vyjedu kopec na kole, sjedu ho na lyžích, zahraju si fotbal, tenis i šachy.
Samozřejmě ne všechno stejně dobře. A některé věci už raději jen z bezpečné vzdálenosti.
Spoustu užitečného jsem se naučil mimo školní lavici. A hodně z toho díky sportu.
Sport mě naučil, že vyhrávat je příjemné. Prohrávat podstatně méně. Bez tréninku se člověk většinou nikam neposune, pravidla platí i tehdy, když se mu to zrovna nehodí, a na některé věci potřebuje spoluhráče.
A také že po prohraném zápase je docela dobré přijít na další trénink.
Právě s takovou představou jsme před lety zakládali Človíčka. Chtěli jsme školu, kde děti nejen získávají vědomosti, ale také zkoušejí nové věci, objevují, co je baví, a učí se zvládat úspěchy i neúspěchy. A kde pohyb a sport nejsou jen položkou v rozvrhu.
Jenže mít představu je jedna věc. Provozovat školu druhá.
Jako ajťák dokážu počítač dříve nebo později přesvědčit, aby dělal, co chci.
Se školou je to složitější.
Škola je živý organismus. Velmi živý. A má tu zvláštní vlastnost, že si často dělá, co chce.
Já se jí v tom občas pokouším zabránit. Většinou neúspěšně.
A tak podle potřeby komunikuji s partnery, vozím obědy, nakupuji nebo instaluji počítače.
Občas mám pocit, že se konečně všechno podařilo vyřešit. Ten pocit obvykle netrvá dlouho.
A přesto mě to pořád baví.
Už nějakou dobu si říkám, že bych se o některé zážitky mohl podělit. O těch veselých, absurdních a občas i trochu náročnějších.
Má to ovšem jeden háček. Jsem introvert a nejsem zrovna vypravěč. Co někdo dokáže vyprávět hodinu, já většinou shrnu do dvou vět. A když se opravdu snažím, jsou z toho čtyři.
Navíc většina těch nejzajímavějších školních příhod není publikovatelná.
Takže ideální předpoklady pro začínajícího blogera.
Uvidíme, jak mi to půjde.
A pokud se delší dobu neozvu, nemusí to znamenat, že jsem s psaním skončil.
Možná jen někde vytahuju z ucpaného záchodu ruličku toaletního papíru.
