Dagmar Šimková: Žena, která se odmítla nechat zlomit

Jméno Dagmar Šimkové dnes bohužel v učebnicích dějepisu nenacházíme. Přitom její životní příběh patří k nejsilnějším svědectvím o tom, jakou cenu může mít svoboda.

Od dětství v pohodlné písecké vile přes více než čtrnáct let komunistických žalářů až po nový život v australském exilu — osud Dagmar Šimkové je svědectvím neobyčejné statečnosti, ale také ženské důstojnosti ve světě, který se ji pokusil umlčet.

Narodila se v roce 1929 v Písku do rodiny bankéře Jaroslava Šimka. Vyrůstala v krásné vile obklopené zahradou nad zlatonosnou Otavou, s budoucností otevřenou dokořán.
Jenže po únoru 1948 se všechno změnilo.

Dagmar nemohla pokračovat ve vysněných studiích na filozofické fakultě, protože ji režim zaškatulkoval do kategorie „buržoazní původ“. Z privilegované studentky se během několika týdnů stala občankou druhé kategorie.

Tíživé situaci po smrti otce nepřispělo ani to, že její sestra emigrovala v roce 1950 do Austrálie. Matka s Dagmar se musely sestěhovat do jedné místnosti, protože komunisté do jejich vily nastěhovali cizí lidi.

Dagmar se s útlakem nesmířila. Místo přizpůsobení se režimu začala jednat: roznášela protirežimní letáky, malovala plakáty zesměšňující komunistické představitele a ukrývala vojáky, kteří utekli z armády.

V říjnu 1952 si pro ni přišla Státní bezpečnost. Po roce vyšetřování přišel rozsudek: osm let vězení, později zpřísněno na patnáct.

Bylo jí 23 let.

Dagmar Šimková prošla několika věznicemi — mimo jiné Želiezovci, Opavou, Českými Budějovicemi, Pardubicemi i pražskou Pankrácí. Podmínky byly tvrdé, často až nelidské.

Za odmítání práce v neděli — z náboženského přesvědčení — končila opakovaně v korekcích. V temných, ledových celách, kde se spalo na zemi a světlo bylo luxusem.

Pokusila se o útěk. Utekla ze Želiezovců, ale po jediném dni ji kvůli zraněnému kotníku dopadli. Následoval další trest navíc.

Když ji po čtrnácti letech propustili, byla fyzicky i psychicky poznamenaná. Ale nezlomená.

Vrátila se do Písku, kde žila jen s matkou. Pracovala v sodovkárně, protože jinou práci jí režim nedovolil.

V roce 1968 pomáhala založit organizaci K-231, sdružení bývalých politických vězňů. Naděje pražského jara však rychle skončily.

Po srpnové okupaci se rozhodla odejít — odletěla s matkou do Austrálie.

V Austrálii našla nový domov i smysl života. Vystudovala dějiny umění a sociální práci, věnovala se malbě, spolupracovala s Amnesty International a dokonce pracovala jako terapeutka ve věznicích, které díky vlastní zkušenosti velmi dobře znala.

A právě v exilu napsala knihu Byly jsme tam také. Jde o jednu z nejpůsobivějších knih o životě politických vězeňkyň v Československu.

Dagmar Šimková zemřela v roce 1995 v australském Perthu, ve věku 65 let.

Po smrti získala různá ocenění, mimo jiné cenu Mene Tekel za zachování morální integrity v době totality.

V Písku dnes stojí lávka pojmenovaná po ní. Vila, ve které Dagmar vyrůstala, bohužel chátrá.

Zdroje