Článek
Změny v medicíně se obvykle rodí pomalu. V jednom oboru se však odehrálo něco, co by si ještě před třiceti lety troufl předpovědět málokdo. Českým porodnictvím prošla tichá revoluce – a iniciovaly ji samotné ženy.
Je porod pořád horor?
Když jsem byla malá, porod pro mě představoval něco hrůzostrašného. Z vyprávění mamky, babičky i dalších žen v mém okolí jsem slýchala jen hororové historky – o tom, jak je lékaři ponižovali, nechávali je samotné v bolestech, nebo jak se porody „urychlovaly“ pomocí nezbytných zákroků, které zanechaly jizvy nejen na tělech, ale hlavně na duších.
Vyprávěly se příběhy o tom, jak maminky své dítě poprvé viděly až po třech dnech, jak otcové mohli novorozeně zahlédnout jen z okna, nebo jak ponižující bylo trávit šestinedělí s kusem gázy mezi nohama. Asi se nikdo nemůže divit, že po vyslechnutí takových příběhů jsem byla přesvědčená, že máma se ze mě nikdy nestane. Tedy alespoň do chvíle, než někdo vynalezne způsob, jak porodit bez bolesti – a důstojně.
Jenže po třicítce se ozvaly biologické hodiny a já se začala zajímat o to, kam se porodnictví za ty tři dekády posunulo. A byla jsem opravdu překvapená.
Změna přichází zdola
Od doby, kdy se porody přesunuly z domácího prostředí do nemocnic, se z porodu stala záležitost, kterou se „prostě nechá na doktorech“. Zkušené porodní báby, které dříve ženám dodávaly jistotu a víru, že porod zvládnou, vystřídali lékaři opírající se o moderní vědu. Samotná žena se paradoxně ocitla v roli pasivního účastníka – jakoby se porod netýkal jí, ale zdravotnického systému.
Po dlouhá léta se ženy podřizovaly rutinním postupům a o svých přáních často ani nemluvily. Ještě v devadesátých letech – tedy době, kdy jsem se narodila já – byly rodičky peskovány za to, že křičí, nemohly jíst ani pít a o jiné poloze než „hezky na zádech s nohama v praku“ si mohly nechat jen zdát.
Dnes? Porodní přání jsou běžnou součástí praxe. Většina porodnic je respektuje – samozřejmě pokud to situace dovolí a není ohroženo zdraví matky ani dítěte.
Ale porodní přání jsou jen špičkou ledovce. Změna, kterou české porodnictví prošlo, nevznikla shora – nevyšla z ministerských vyhlášek ani odborných komisí. Zrodila se odspodu – od samotných žen, které začaly sdílet své zkušenosti, organizovat se a otevřeně říkat, jak chtějí rodit.
Když tlak funguje
Nadstandardní porodní pokoje i moderní sály jsou dnes prakticky neustále obsazené. Stále více žen si přeje individuální doprovod porodní asistentky, důraz na bonding nebo možnost volby polohy. Partner u porodu je samozřejmostí.
To všechno se podařilo prosadit díky dlouhodobému tlaku – veřejnému i spotřebitelskému. Nemocnice si všimly, že ženy si vybírají místo porodu podle zkušeností ostatních rodiček. A že když nabídnou lepší podmínky, spokojenost i pověst zařízení rostou.
Takzvaná „porodní turistika“ ukazuje, že ženám záleží nejen na kvalitě péče, ale i na prostředí porodnice a možnosti prožít porod podle svých představ. Porodnice v Litoměřicích, Havířově, Vyškově nebo Kroměříži se proto pravidelně umisťují mezi těmi nejlepšími – a ženy jsou ochotné plánovat porod dlouho dopředu, jen aby mohly rodit právě tam.
Porod není nemoc
Porod sám o sobě není něco, co by se muselo „léčit“. Pokud je matka i dítě zdravé a těhotenství probíhá bez komplikací, jde o přirozený proces, do kterého není nutné zasahovat.
Nejsem zastáncem domácích porodů – i při zdánlivě ideálním průběhu může nastat řada komplikací, a je dobré, když je nablízku odborný personál. Ale věřím v porodnictví, které nabízí respekt, důstojnost a klid – ideálně v porodních domech či moderních porodnicích, kde se spojuje útulné prostředí s dostupností lékařské péče.
Takové místo může být bezpečným prostorem pro zrození nového života – bez zbytečných zásahů, ale s jistotou, že v případě potřeby je pomoc na dosah.
Jiné obory mají co dohánět
Je fascinující, že proměna, jakou porodnictví prošlo, je v jiných lékařských oborech zatím téměř nepředstavitelná. Představa, že by pacienti v chirurgii předávali „operační přání“ a nemocnice by podle nich upravovaly postupy, zní jako sci-fi.
V porodnictví se to však stalo. Protože ženy byly vytrvalé, hlasité a nebály se otevřeně mluvit o tom, jak by péče o rodičku měla vypadat. Zásluhu ale mají i lékaři a porodní asistentky, kteří začali těmto hlasům naslouchat.
V neposlední řadě má na současnou podobu českého porodnictví velký vliv i sdílení zkušeností na sociálních sítích. Facebooková skupina Recenze porodnic s více než 65 tisíci členy je cenným zdrojem informací pro ženy, které váhají, kterou porodnici zvolit. Na Instagramu sdílejí své zkušenosti porodní asistentky, například Bc. Julie Bischofová (denik_porodnibaby) nebo Barbora Čápová (mojeporodniasistentka). Díky těmto otevřeným diskusím a sdíleným radám chodí ženy do porodnice klidné, informované a s jasnou představou, co chtějí a co naopak odmítají.
Stále je co zlepšovat
Samozřejmě, ani systém, který se mění k lepšímu, není dokonalý. Stále se najdou porodnice, kde si ženy kromě dítěte odnášejí i trauma. Občas chybí empatie, jindy citlivost v komunikaci. Nevhodná poznámka sestry nebo necitlivý přístup lékaře dokážou v křehké a hormonálně rozbouřené chvíli zanechat hlubokou stopu. Některá zařízení jako by zaspala dobu a stále se drží starých postupů.
Přesto věřím, že se situace bude dál měnit – že s rostoucím tlakem i otevřeností žen přijdou změny i tam, kde zatím nepřišly. Protože respekt a lidskost by měly být samozřejmostí všude, kde se rodí nový život.
Krok po kroku
Nebyla to revoluce přes noc. Spíš série drobných posunů – od přítomnosti partnera u porodu, přes otevřenější komunikaci s personálem, až po modernizaci prostor a nabídku doplňkových služeb. Každý z těchto kroků se mohl zdát malý, ale dohromady proměnily tvář českého porodnictví.
Ukázaly, že když se spojí vytrvalost, sdílení zkušeností a odvaha mluvit o tom, co nefunguje, změna je možná. A třeba jednou inspiruje i další obory medicíny.
Zdroje:
https://pruvodce-porodnicemi.aperio.cz/
https://www.tehotenstvi.cz/porod-sestinedeli-iv-doba-porodni/jak-se-rodi-v-cesku-pruvodce-porodnicemi-stavem-ceskeho
