Mlaskni si ještě jednou a přísahám, že odejdu

Představte si, že sedíte u stolu s blízkým člověkem. Jí. Lžičkou nabere jogurt, vloží si ho do úst, mlaskne. A pak ještě jednou. Jen tak, kontrolně. Vám během těch několika vteřin stoupne tlak, zatnou se zuby, stáhne se žaludek a vy buď zadržujete slzy, nebo máte chuť z místnosti prostě utéct. Anebo křičet. Ne proto, že byste byli přecitlivělí nebo nespolečenští. Ale proto, že trpíte misofonií.

Misofonie je neurologický stav, při kterém některé běžné zvuky – nejčastěji mlaskání, chroupání, smrkání, polykání nebo srkání – vyvolávají silnou, často až panickou nebo agresivní reakci. Vědecky zatím není zcela objasněná, ale víme, že se nejedná o „rozmar“ nebo výchovný problém. Lidé s misofonií zažívají autentickou fyzickou nepohodu, kterou nelze jednoduše „vypnout“.

Jsem misofonik, ale trvalo mi řadu let si to uvědomit. Jako malá jsem nechápala, proč mě máma u stolu napomíná, ať nežvýkám tak nahlas. „Vždyť jen normálně jím!“ říkala jsem si tehdy dotčeně. Dnes už přesně vím, jak jí bylo. A možná mi je jí zpětně až trochu líto.

Dospělost mě přivedla do sdíleného pokoje na koleji, kde se mnou půl roku žila slečna – navenek působila jako éterická víla. Bohužel při jídle se její proměna blížila spíš selátku u koryta. Mlaskání, chroustání, funění… Peklo.

To ovšem nebylo nic proti dlouhým hodinám v autobusech plných lidí s rýmou, kašlem a všemi druhy obtěžujícího zvukového projevu, které lidské tělo vůbec dokáže vyprodukovat. Každý další frk byl jako píchnutí do spánku.

Situace ale začala být opravdu nesnesitelná až v práci. Obědová pauza s kolegyní, jejíž mlaskání bylo slyšet skrz zavřené dveře. Ano, skrze zavřené dveře. Dodnes mě trochu děsí, co všechno se dá při jídle akusticky předvést.

A teď… teď mě zraňuje vlastní partner.

Při každém jídle je to stejné. Kakofonie zvuků - křupání čelistí i u chleba s máslem, srkání šťávy z brokví, melounů nebo grepu a na závěr - grande finále - mezimlasknutí.

Co to je? Uvedu příklad třeba na jogurtu – jsou to tzv. dvě mlasknutí na sousto. První „náhodné“, druhé „kontrolní“ jen tak, ze zvyku. A já sedím naproti němu a hlavou mi jede: „Už zase… Proč… Vždyť jsem mu to říkala…“

Zkoušela jsem to vysvětlit. Klidně. Otevřeně. Řekla jsem mu, že některé zvuky ve mně spouštějí paniku a vztek, jako když vám někdo pustí sirénu do ucha a řekne – vydrž to, to je normální zvuk. Jenže odpověď byla (a bývá): „Já tak prostě jím. To ty jsi přecitlivělá.“

A tak sedím u stolu a přemýšlím, jaký typ špuntů do uší bude nejmíň nápadný, anebo se prostě zvednu a jdu pryč. Což pak samozřejmě taky „není normální“ a jsem za divnou znovu.

Misofonie je velmi osamělá zkušenost. Neviditelná. Lidé se jí často smějí, bagatelizují ji, považují ji za rozmar nebo snahu o manipulaci. Ale ona není v hlavě. Ona je v nervové soustavě. Mozek lidí s misofonií reaguje na spouštěcí zvuky jinak – mnohem silněji, emočněji, jako by šlo o ohrožení.

Někdy vůbec nic. Někdy trochu pomůže vysvětlení – pokud máte štěstí na empatické okolí. Jindy ochrana – sluchátka, špunty, odchod. Dlouhodobě prý také mohou být nápomocné techniky zvládání stresu nebo terapie zaměřená na regulaci emočních reakcí, ale zatím s tímto řešením nemám vlastní zkušenost.

Podle mě ale hlavně nejvíce pomůže, když vás s vaším problémem někdo vezme vážně. A také to, že lidé kolem začnou dodržovat alespoň základní pravidla slušného chování a stolování. Pak bude hned svět pro misofonika veselejším místem.

Pokud jste se v tom našli – vězte, že nejste sami. A pokud jste se v tom nenašli – zkuste příště, až vás někdo požádá, abyste u stolu nemlaskali, neříkat: „To ty jsi divná.“ Možná ten člověk každý den vede v hlavě tichý, vyčerpávající boj se svou vlastní přetíženou nervovou soustavou.

Zdroj: