Článek
Všichni známe někoho, kdo jakoby náhle „zapomněl“, jak udělat něco, co už dělal stokrát.
Partnera, který neví, jak nastavit pračku. Kolegu, který se nikdy „nenaučí“ nový systém plánování. Nebo přítele, který už půl roku „má v plánu“ zorganizovat setkání, ale nikdy se k tomu nedostane.
Na první pohled to může působit nevinně – jako lenost, zapomnětlivost nebo prostá nešikovnost. Jenže často jde o mnohem promyšlenější taktiku. O naučenou neschopnost, v angličtině známou jako weaponized incompetence.
Tento pojem označuje situaci, kdy někdo záměrně (nebo i nevědomky) předstírá neschopnost vykonat určitý úkol, aby ho za něj udělal někdo jiný. V důsledku to ale vytváří nerovnováhu – a to jak doma, tak i v práci.
Neschopnost jako zbraň
O pojmu weaponized incompetence jsem se dočetla zcela náhodou v jedné knize o mateřství. Hned v tu chvíli mi došlo, že tohle znám až moc dobře.
V rodině s malými dětmi slyším větu: „Zlato, pojď to udělat, tobě to jde líp,“ častěji, než by mi bylo milé. Ze zvědavosti jsem si začala dělat čárky, kolikrát během týdne po mně někdo chce, abych „raději udělala něco sama, protože to umím lépe“. Po sedmi dnech jsem byla výsledkem zděšená.
Jak je možné, že jsem si toho nevšimla dřív?
Nechci, neumím, nezvládnu
Člověk může mít vedle sebe partnera, který je jinak spolehlivý, schopný a v práci zvládá projekty za miliony. Ale doma? Tam se z něj stává bezradný prvňáček. Najednou „neumí“, „neví“ a „nezvládne“ – tři základní pilíře naučené neschopnosti.
Po letech soužití zjistíte, že ten samý člověk, který dokáže řídit tým lidí nebo složit počítač, zůstane o hladu, protože „neví, jak se dělají špagety“. A i kdyby to náhodou zkusil, celý proces – od hledání těstovin (protože spíž je zjevně tajná místnost z Harryho Pottera), přes výběr správného hrnce až po osolení vody – se promění v tragikomické divadlo. A protože zazní ono zázračné „ty to přece umíš líp“, skončíte zase u plotny vy.
Podobně je to i s přebalováním dítěte. Stačí chvilka, kdy si dovolíte odejít na toaletu nebo do sprchy, a z druhé místnosti se ozývá salva otázek:
„Kam ho mám položit?“
„Kde jsou pleny?“
„Ubrousky?“
„Krém?“
„A to bodýčko se zapíná jak?“
V tu chvíli máte chuť se přestěhovat na jinou planetu – ideálně tam, kde se lidé umí sami najíst i přebalit dítě, aniž by potřebovali detailní instrukce.
Protože ano, nervy mám jen jedny. A když se partnerova „pomoc“ promění ve výkon, který mě ve finále stojí víc energie než samotná práce, člověk má chuť říct jediné: „Fakt díky za nic.“
Je to nefér
O tom, že rozdělení domácích povinností v Česku není rovnoměrné, se ví. Ženy se starají o děti, vaří, perou, uklízejí – a muži? Ti přece chodí do práce vydělávat a „musí po tom odpočívat“. To přece dává smysl, že?
A když už se muž náhodou rozhodne v domácnosti něco udělat, bývá to často s výrazem mučedníka: „aby se teda neřeklo.“ Výsledek? Žena velmi rychle pochopí, že bude jednodušší udělat to sama. Protože po jeho „pomoci“ bývá spíš spoušť než hotovo.
S předstíranou neschopností souvisí i zjevná „selektivní hluchota“, kdy je potřeba výměnu žárovky, vymalování nebo opravení dvířek u skříňky připomínat stále dokola a dokola.
A tak se z nešikovnosti stává nástroj. Muži – ale i některé ženy – s ním umí zacházet překvapivě dobře.
Vědomá taktika, nebo nevědomý vzorec?
Otázka ale zní: dělají to schválně?
Někdy ano. Jindy jde spíš o nevědomý vzorec chování, který má kořeny už v dětství. Kolikrát jsme slyšeli maminku říkat:„Nech to, já to udělám, ty bys to akorát pokazil.“
Dítě se tak naučí, že jeho snaha není vítaná. V dospělosti se pak místo zapojení raději „stáhne“.
A partner nebo kolega, který to po něm znovu a znovu udělá sám, jen tento model nevědomky posiluje.
Co s tím?
Prvním krokem je uvědomit si, že se to děje. Naučená neschopnost funguje právě proto, že ji druhá strana omlouvá.
„On to neumí.“
„Aspoň se snažil.“
„Nemá zkušenost.“
Ale jestli se to opakuje pořád dokola, nejde o nešikovnost – jde o vzorec. Ten je potřeba identifikovat a důkazy o odmítnutí pomoci a přehazování zodpovědnosti vyložit otevřeně na stůl. Konstruktivní komunikace by měla otevřít dveře k nápravě a k lepšímu rozdělení prací.
Nerovnováha, která unavuje
Naučená neschopnost je tichý narušitel vztahů i týmů. Zatímco jeden dělá všechno, druhý se „snaží, ale nejde mu to“.
Jenže partnerství ani spolupráce neznamenají, že jeden dělá první i poslední a druhý se jen veze.
V momentě, kdy si oba uvědomí, že vztah není o tom, kdo co umí, ale o tom, že se oba musí snažit a přidat ruku k dílu, vzniká naděje, že se i z „chudáčka“ může stát rovnocenný parťák, který se nebude stále dokola jen vymlouvat.
