Proč si nepamatujeme první roky života?

Vzpomínáte si na to, jak jste se učili chodit? Jak vám chutnalo první jablko? Jak vás máma konejšila, když jste jako miminko plakali? Nejspíš ne.

Jak je možné, že si nepamatujeme to nejranější, nejintenzivnější období, kdy se formovalo naše tělo, smysly i vztahy? Proč si neuchováme vzpomínku na první úsměv, první objetí, první „miluju tě“, které jsme jako děti slyšeli?

Právě této záhadě říkáme infantilní amnézie – a vědci se jí zabývají už víc než sto let.

Infantilní amnézie označuje neschopnost dospělých vybavit si autobiografické vzpomínky z období před třetím až čtvrtým rokem života. Přestože se v tomto období učíme neuvěřitelným tempem – poznáváme svět, navazujeme vztahy, učíme se mluvit i chodit – naše vědomá paměť je z tohoto času téměř prázdná.

Je to paradox: doba plná vývoje a objevování, a přesto si ji nepamatujeme.

Psychologové i neurovědci se pokusili tuto paměťovou „díru“ vysvětlit z několika úhlů:

1) Mozek, který ještě dozrává – Dlouhodobá paměť, jak ji známe, se opírá o strukturu zvanou hipokampus. U malých dětí je tato oblast ještě nezralá. Vzpomínky sice vznikají, ale nejsou stabilní – mozek je nedokáže trvale uložit. Studie ukazují, že hipokampus se vyvíjí až do školního věku.

2) Jazyk jako klíč ke vzpomínkám – Bez slov se špatně vzpomíná. Vývoj jazyka umožňuje dětem začít strukturovat svět do „příběhů“. Dříve než se naučí věci pojmenovávat a vyprávět, nemohou si je efektivně uchovávat (Fivush & Nelson, 2004).

3) Sebepojetí: kdo je „já“? – Abyste si mohli něco zapamatovat jako svůj zážitek, musíte mít alespoň základní uvědomění, že „já jsem já“. Toto sebepojetí se u dětí začíná formovat kolem dvou let (Howe, 2011). Do té doby jsou vzpomínky roztříštěné, bez jasného autora.

4) Přepisování zkušeností – Mozek dětí je extrémně plastický. Co včera zažily, může být dnes přepsáno novými podněty. Dítě si tedy pamatuje hodně, ale neuchovává informace stejným způsobem jako dospělý.

Krátkodobě ano. Už kojenci dokáží poznat známou tvář, reagovat na melodii nebo se orientovat v prostředí. Ale většina těchto „vzpomínek“ je implicitních – nejsou uchovány jako příběhy, ale jako emoční stopy.

V dospělosti se většinou neumíme vrátit k přesnému zážitku – ale to, co zůstane, je pocit. Pocit, jestli svět byl bezpečný. Jestli někdo reagoval na náš pláč. Jestli jsme byli přijatí.

Možná si kladete otázku, jestli má smysl tolik se snažit. Dělat program, tvořit vzpomínky, plánovat první narozeniny, když si vaše dítě nebude pamatovat, co dostalo za dort.

Ale právě tady věda i přirozený rodičovský instinkt říkají totéž:
Ano, má to smysl. Obrovský.

Dítě si možná nebude pamatovat přesně, co jste řekli. Ale zapamatuje si, jak se u toho s vámi cítilo.
A právě tenhle pocit – bezpečí, láska, blízkost – si ponese dál. Vztah k sobě samému, důvěru ve svět i schopnost tvořit zdravé vztahy.

Tedy není důležité, co si pamatuje. Ale co v něm zůstane.

Zdroje: