Článek
Když se řekne Pisa, většině lidí naskočí jediný obrázek – bíle zářící věž, kterou se turisté po celém světě snaží na fotkách „podpírat“ nebo „tlačit“. Šikmá věž v Pise je ale víc než jen Instagramová atrakce. Je to příběh lidské houževnatosti, omylů i neuvěřitelného inženýrství, který se táhne už přes osm století.
Věž, která se měla tyčit k nebi
Písa ve 12. století byla mocným přístavem. Město chtělo ukázat své bohatství a vliv, a tak se rozhodlo postavit katedrálu s majestátní zvonicí. Stavba začala roku 1173 – nikdo tehdy netušil, že už po několika letech se z hrdého projektu stane jedna z největších atrakcí světa.
Po dokončení třetího patra si stavitelé všimli, že se věž začíná naklánět. Důvod? Mělké základy a měkké podloží plné jílu a písku. Ambiciózní stavba z těžkého bílého mramoru tak narazila na svůj první velký problém.
Přestávka, která zachránila věž
Je paradoxní, že věž dnes stojí právě díky tomu, že její výstavba byla několikrát přerušena – a to na desítky let. Písa totiž vedla války se sousedními státy a nebyl čas ani prostředky na dokončení. Přestávky ale stavbě pomohly: země měla možnost „sednout si“ a věž se tak nezřítila hned na začátku.
První dlouhá pauza trvala až do roku 1264, kdy se stavby ujal architekt Tommaso di Ser Giovanni. Ten se snažil náklon vyrovnat tím, že další patra stavěl mírně nakloněná opačným směrem. Díky tomu má věž své typické „banánovité“ zakřivení, které ji odlišuje od všech ostatních staveb. Architektům se podařilo dostavět sedm pater – chyběla už jen vrchní zvonice.
Kvůli dalším konfliktům a technickým potížím následovala ještě jedna dlouhá pauza. Dokončení se stavba dočkala až v roce 1372 – tedy téměř dvě století po položení základního kamene. Poslední stavitel se s náklonem vypořádal tak, že posunul osu vrchní zvonice k méně nakloněné straně. I proto dnes na jednu stranu věže vede 296 schodů a na druhou jen 294 – tento drobný rozdíl vyrovnává čtrnácticentimetrový posun mezi stranami.
Když už je příliš šikmo
Sklon věže se ale nikdy nezastavil. Podloží pod stavbou dál pracovalo – měkký písek i spodní voda, která se nachází jen pár metrů pod povrchem, způsobovaly, že se věž nakláněla víc a víc.
V 16. století už byla odchylka několik metrů a v moderní době se náklon blížil kritickým hodnotám. V roce 1990 byla věž pro veřejnost dokonce uzavřena – odborníci se obávali, že se zřítí. Náklon tehdy dosahoval 5,5° a hrozila katastrofa.
Naštěstí zasáhli inženýři z celého světa. Během deseti let provedli „léčbu“, která zahrnovala odebírání zeminy z podloží, přidávání olověných protizávaží, zpevňování injektážemi i použití stabilizačních lan. Výsledek? Věž se narovnala o téměř půl metru a dnes je považovaná za bezpečnou minimálně na dalších 200 let.
Zajímavé je, že ačkoliv měkké podloží způsobilo nespočet problémů, právě ono věž zachránilo. Během staletí totiž dokázalo tlumit otřesy při několika silných zemětřeseních i nárazy při bombardování ve druhé světové válce.
Malý nakloněný zázrak
Dnes se Šikmá věž v Pise naklání o necelé 4 stupně. Měří téměř 57 metrů, váží asi 14 500 tun a je postavena z více než 32 000 mramorových bloků z nedalekých lomů v Carraře a San Giulianu. Každý den ji obdivují tisíce návštěvníků a spolu s katedrálou, baptisteriem a hřbitovem na Piazza dei Miracoli tvoří památku zapsanou na seznamu světového dědictví UNESCO.
Kdyby se ve 12. století stavitelé nepřepočítali a nezaložili základy tak mělce, Pisa by možná měla krásnou, ale tuctovou zvonici. Nikdo by o ní dnes nemluvil.
Právě ta „chyba“, která architektům působila tolik starostí, udělala z věže jednu z nejslavnějších staveb planety. A z jejího naklonění se stala přednost.
Zdroje:
www.towerofpisa.org
www.ice.org.uk/what-is-civil-engineering/infrastructure-projects/stabilising-the-leaning-tower-of-pisa