Článek
Ještě před pár lety jsem neuměla říct „ne“. A to ani ve chvílích, kdy jsem byla vyčerpaná, přetížená nebo jednoduše neměla chuť. Přišlo mi, že když něco odmítnu, někoho zklamu. A zklamat jsem se bála víc než toho, že půjdu sama proti sobě.
Vyrostla jsem totiž v prostředí, kde byly důležité hlavně potřeby druhých – zejména rodičů a dospělých v okolí. Neříkám to s hořkostí, ale jako konstatování. Nikdo mě (a troufám si napsat, že většinu mileniálů) neučil, že vlastní hranice jsou v pořádku, že můžeme být milí, a přitom říct ne, že není třeba se obětovat pokaždé, když nás někdo potřebuje.
Dlouho jsem věřila, že moje hodnota roste s tím, kolik toho pro ostatní udělám. Jenže – když pořád běžíte, začnete se ztrácet sami sobě.
Hranice nejsou zdi. Jsou to dveře se zámkem
Dnes už vím, že stanovit si hranici neznamená být nepříjemná nebo sobecká. Znamená to vědět, kdo jsem, co potřebuji a co mi ubližuje. Hranice nejsou pevnost. Jsou to dveře, které se mohou otevřít – když chci. Ale je to pro mě často velmi nekomfortní a nepříjemné. Vím, že to dělám pro svou pohodu, ale samotný akt odmítnutí, mě staví do pozice, kterou mám naučenou, ale stále pro mě není příliš příjemná.
Při terapiích jsme na toto téma s mojí terapeutkou narazily mockrát. A vždycky jsem si našla spoustu důvodů, proč nemohu říct ne. Až po několika letech jsem byla schopná akceptovat to, že ne všechna moje rozhodnutí musí být pro druhé příjemná. A taky to, že postavit sebe na první místo není nic, za co bych se musela stydět.
Začala jsem úplně maličkostmi.
- Řekla jsem, že večer nemohu, protože potřebuji být sama.
- Nezvedla jsem telefon, když jsem byla unavená.
- Odmítla jsem práci navíc, i když jsem věděla, že to zvládnu – ale za cenu vlastního vyčerpání.
Byla jsem z toho nervózní. Čekala jsem reakce.
A ony přišly – ne vždycky příjemné. Ale překvapivě často i chápavé. A úlevné. Pro mě i pro druhé.
Co se změnilo?
Začala jsem přemýšlet o tom, jak a proč se nad věcmi rozhoduji a také, co mi mohou přinést a jestli na jejich řešení mám zrovna kapacitu.
Přestala jsem mít potřebu vysvětlovat každé „ne“ do detailu.
A taky jsem se naučila mluvit klidně a jasně, i když uvnitř bublal strach, že „mě přestanou mít rádi“.
Ne, nebyla to rychlá změna. A ano, někdy pořád sklouznu zpět a občas mě můj mozek mučí nevyžádanými flashbacky uprotřed noci, kdy se mi zdá o tom, že jsem něco odmítla nebo naopak neodmítla a někoho zklamala či naštvala.
V takových okamžicích pomáhá myslet na to, že jsem dospělá a zodpovědná za své jednání, ale už ne za to, jak se cítí ostatní. Důležité je, abych si za svými rozhodnutími mohla pevně stát a abych byla o správnosti své volby přesvědčená. Pak si opravdu nemůžu nic vyčítat.
A jak to máte s hranicemi vy?
Pokud máte pocit, že vaše hranice nejsou jasné nebo je okolí nerespektuje, není to selhání.
Možná Vás to prostě stejně jako mě nikdo nenaučil. Ale to neznamená, že to nemůžete změnit teď. Postupně. Laskavě.
Zkuste si položit pár otázek:
- Kdy se cítím vyčerpaně a bez energie?
- Kde často říkám „ano“, i když bych raději řekl/řekla „ne“?
- Kdo ve Vašem životě překračuje hranice – a vy to tiše tolerujete?
Odborníci radí…
Nejen moje terapeutka, ale všeobecně se psychologové shodují na tom, že nastavení hranic je dovednost – a jako každá jiná se dá trénovat. Pomáhá:
- Sebepoznání: Než začnete cokoliv říkat nahlas, buďte k sobě upřímní. Co Vám nevyhovuje? Co potřebujete?
- Jasná komunikace: Např. „Potřebuji po práci klid, ozvu se zítra.“ A když jasné zdůvodnění nemáme nebo ho prostě říkat nechcete, pamatujt na to, že i prosté „Ne" v některých situacích naprosto stačí.
- Konzistence: Hranice platí, i když se okolí tváří překvapeně nebo nesouhlasně.
- Důsledky: Když někdo Vaši hranici nerespektuje, je v pořádku odejít, odmlčet se nebo říct: „Tohle už jsme si říkali.“
Není nutné být ostřílený asertivní kouč. Stačí začít malým krokem.
Jedním jediným „ne“, které řeknete s respektem – sobě i druhému.
Držím vám palce na téhle cestě. Je to pouť. A každá pouť začíná tím, že uděláme první krok.
