Článek
Je devět ráno, sedím v teplácích, v ruce káva a pod stolem mi chrápe pes. Ano, pracuju z domova. A ne – opravdu nejsem na dovolené.
Přesto tenhle omyl slýchám častěji, než bych chtěla. Od známých, kolegů… a občas i od vlastního vnitřního kritika, který by rád dělal „něco pořádného“.
„Když jsi doma, tak přece můžeš…“
… vyzvednout děti, vyvenčit psa, zajít na úřad, nakoupit, upéct koláč nebo přebrat zimní oblečení. Protože jsi přece doma. A doma = volno.
Jenže pracovní notebook s 36 otevřenými záložkami, šéf na chatu a deadliny, co tikají jako časovaná bomba, by o tom mohly vyprávět jiný příběh.
Práce z domova není volno. Je to pořád práce – jen v jiném prostředí. A to může být někdy požehnání, jindy prokletí. Zejména když pro tenhle moderní způsob práce nemá pochopení vaše okolí.
Generační propast a rozdílná očekávání
Zatímco mladší generace považují možnost práce z domova (nebo odkudkoli na světě) za standard a často se podle ní rozhodují, zda pracovní nabídku vůbec přijmou, pro ty starší je to často podezřelé, neuchopitelné – nebo rovnou nežádoucí.
Rodiče a prarodiče vyrůstali v době, kdy pracovní morálka znamenala hlavně dochvilnost, přítomnost v kanceláři a počet odpracovaných hodin.
Dnes víme, že produktivita nevzniká tím, že si „odsedíte osm hodin“, ale že pracujete chytře. Flexibilita, work-life balance a možnost řídit si čas jsou pro mnohé z nás důležitější než počet vypitých káv a drbů z kancelářské kuchyňky.
A ano – pro některé z nás je reálná i práce z pláže v Thajsku, horské chaty nebo kavárny na Letné. Stačí připojení, počítač a trocha sebekázně.
Produktivita ve stínu lednice
Výhody homeofficu jsou zjevné: žádné ranní kolony, žádný dress code, více klidu na práci. Ale spolu s nimi přichází i stinné stránky – rozmazání hranic mezi prací a osobním životem, nedostatek pohybu, a někdy i větší konzumace svačinek. (A brzy také větší konfekční velikost.)
Dalším rizikem je sociální izolace. V kanceláři ji často považujeme za samozřejmost (i když nás kolegové občas pěkně vytáčejí), ale při delším homeofficu může začít chybět víc, než bychom čekali.
Někdy je to pozvolné a nenápadné – až si jednoho dne uvědomíte, že jste za celý den nepromluvili s nikým jiným než se zákaznickou podporou. A psem.
Pro introverty to může být ráj. Pro extroverty pomalu rostoucí muka.
Řešením pak může být kombinace homeoffice a práce v kanceláři na několik dnů v týdnu. I tento hybridní model již některé firmy nabízejí jako standard.
Kultura důvěry nebo kontrola?
Mnoho firem se pořád učí, jak s homeofficem zacházet. Někde vládne důvěra, jinde mikromanagement a denní reporty, které připomínají školní docházku. Přitom efektivita nesouvisí s místem, kde sedíte, ale s tím, jak pracujete.
Opravdovou výzvou totiž není homeoffice samotný, ale nastavení hranic.
Mezi prací a odpočinkem. Mezi „jsem dostupný“ a „teď mám volno“. Mezi tím, co zvládnu, a tím, co už je moc.
Homeoffice jako příležitost – i závazek
Možná je čas přestat nahlížet na práci z domova jako na výsadu nebo nouzové řešení. A začít ji brát jako plnohodnotný způsob práce – se vším všudy. S výhodami i riziky. S odpovědností, disciplínou, ale i určitou svobodou.
Ne jako dovolenou. Ale jako šanci tvořit svůj pracovní rytmus po svém.
A co vy? Patříte do týmu „homeoffice navždy“ nebo „zpátky do kanclu“?
