Článek
Už je to víc než dekáda, co jsem úspěšně složila maturitní zkoušku, ale pořád mám v živé paměti přechod ze základní na střední školu. Nové prostředí, noví spolužáci, učitelé. Byla jsem na internátě, takže veškeré zázemí bylo dost daleko na to, abych si jednoduše musela poradit sama.
Ovšem nejtěžší pro mě byla změna studia. Základní škola, kam jsem docházela byla spíše menší, na vesnici, a řekla bych, že i s osobním přístupem, učitelé nás všechny znali jménem a dokázali přizpůsobit výuku téměř individuálně každému na míru.
Tohle už máte umět ze základní školy
Najednou šok. Byli jsme si všichni rovni, byly na nás kladeny stejné požadavky. Žádné rozdíly. Jelikož jsem chodila na střední školu, kde bylo 70 % žáků dojíždějících, tak věřím, že jsem zdaleka nebyla jediná, kdo tuto změnu pocítil. Velice častou frází bylo: ,,Tohle už máte umět ze základní školy, to, že to s vámi opakuji je jen moje dobrá vůle.“ a zkuste se dohadovat, že jste konkrétně o tomto tématu slyšely poprvé až na střední škole. Protože na jakýkoliv dotaz, nebo náznak rozporování nám bylo oznámeno: ,,Nemusíte tady být, můžete odejít, střední škola není povinná.“ Navíc jsme měli být učitelům vlastně i vděční, že to s námi opakují. Ale upřímně, kde byla pravda. Opravdu jsme to měli umět, nebo je příprava na střední školu opravdu tak rozdílná?
Má učivo základní a střední školy nějakou souvislost, nebo v lepším případě návaznost?
V době, kdy jsem chodila na základní školu se teprve s angličtinou začínalo, a já jakožto po celou dobu studentka německého jazyka, která měla angličtinu až v 8. třídě, jsem se v prvním ročníku pořádně zapotila, a nedostatky dohnala teprve ve třetím, nakonec jsem z ní úspěšně odmaturovala, ale se zpoceným pozadím. Pochopení ze strany učitelů bylo nulové, k doučování nebyli nakloněni, takže jsem se s tím musela poprat po svém.
Nemáme cukr, nevadí, přidáme mouku!
Matematika byl taky boj od začátku, přišlo mi, jak kdyby učitelka na základní škole vynechala poslední část učiva, protože první pololetí jsem spíše připomínala obraz Výkřik od Edvarda Munche. A věta učitele: ,,No, když vám tam (rovnice) chybí jednička, tak si ji tam dopíšeme.“ tomu teprve dodala ten správný rozměr. Hned jsem si řekla, jasně, nevadí, nemáme cukr, nevadí, přidáme mouku, však bílá, jako bílá.
Zasloužili by si knižní důchod
Nevím, zda se od té doby něco změnilo, a pevně doufám, že ano, ale když si srovnám mobil, auto, nebo domy před 100 lety a v současnosti, najdu spoustu rozdílů. Ale pokud jde o vzdělání, vidím to stejné, jako před 100 lety. Učitele s ukazovátkem a žáky v lavicích. A potrhané učebnice, které se dědí ze třídy na třídu a zasloužili by si knižní důchod mě v tom utvrzují.
Zdroj: Osobní zkušenosti autorky textu.
