Článek
Vážení zaměstnanci České televize,
na fotografii zaměstnanců před budovou České televize mě zaujala cedule s nápisem:
„NEBUDEME MLČET.“
To je zajímavé heslo.
Kde bylo toto heslo v době, kdy stát rozhodl, že televizní poplatky mají platit i lidé, kteří televizní přijímač nevlastní, Českou televizi nesledují a její obsah je vůbec nezajímá?
Šestnáct let nemám televizi. Šestnáct let jsme spolu žili v míru. Vy jste neobtěžovali mě a já neobtěžoval vás. Pokud někdo chtěl sledovat Českou televizi a platit za ni, byla to jeho věc.
Od května 2025 se to změnilo. Najednou už nestačilo nevlastnit televizi. Stačilo mít počítač nebo internetové připojení. Najednou se ze mě stal člověk, který má být nucen platit za službu, o kterou nestojí.
Tehdy jsem od zaměstnanců České televize neslyšel hesla o svobodě. Neslyšel jsem „Nebudeme mlčet“. Neslyšel jsem protesty proti tomu, že povinnost platit byla rozšířena i na lidi, kteří televizní přijímač vůbec nevlastní a obsah České televize nesledují.
Dnes se ozýváte, protože se změna může dotknout vás.
Nechci financování České televize ze státního rozpočtu. Nepovažuji ho za dobré řešení. Ale stejně špatný je podle mě i současný systém televizních poplatků.
Nevidím zásadní rozdíl mezi tím, zda mi stát vezme peníze prostřednictvím jedné daně nebo prostřednictvím jiné daně, eufemisticky a alibisticky nazývané koncesionářský poplatek. V obou případech jde o peníze odebrané pod hrozbou sankce.
Stejně absurdní je podle mě i rozšíření povinnosti na firmy.
Od roku 2025 už neplatí pouze domácnosti. Platit musí také podnikatelé a firmy podle počtu zaměstnanců. U největších firem se částka může vyšplhat až ke čtvrt milionu korun ročně. Přitom nikdo nezkoumá, zda zaměstnanci Českou televizi skutečně sledují, zda ji firma využívá nebo zda o její obsah vůbec stojí.
Ve většině firem zaměstnanci během pracovní doby televizi nesledují. A i kdyby ji sledovali, většina z nich už stejně poplatek platí doma jako soukromé osoby. Takové platby proto nelze obhajovat jako úhradu za konkrétní službu. Jde pouze o další způsob, jak vynutit financování instituce bez ohledu na skutečný zájem jejích údajných zákazníků.
Neberu ani argumenty, že jde „jen“ o dvě stě korun měsíčně, cenu jednoho oběda nebo několika piv, které se často objevují v diskuzích. Že to nikomu díru do rozpočtu neudělá. Podle mého by mohli nadále platit ti, kteří televizi sledují, jen by si připlatili a platili by třeba 300kč nebo 400kč měsíčně. Vždyť platí to samé. Ta stovka nebo dvě navíc je pár piv, nebo oběd a díru do rozpočtu to nikomu z nich neudělá. Navíc, budou-li platit víc, budou více tlačit na efektivitu. Pokud jim to platí někdo jiný, jejich motivace tlačit na efektivitu ČT klesá.
U argumentu, že „to nikoho nezruinuje“, není výše částky podstatná. Ten argument je už v jádru špatný. Kdyby si někdo každý měsíc vzal z mé peněženky dvě stě korun bez mého souhlasu, nepřestalo by to být špatné jen proto, že mě to finančně nezruinuje.
Svoboda není otázkou výše částky. Je otázkou principu.
Nejde o to, zda si to mohu dovolit zaplatit. Jde o to, zda mám právo rozhodnout, za co své peníze utratím.
Friedrich Hayek kdysi napsal:
„Pokud chceme zachovat svobodnou společnost, je nezbytné si uvědomit, že žádanost určitého cíle není dostatečným důvodem pro použití donucovacích prostředků.“
Možná je veřejnoprávní televize užitečná. Možná jsou užitečné její vzdělávací pořady, zahraniční zpravodajové, dokumenty nebo dětské vysílání. Ale užitečnost sama o sobě není argumentem pro to, aby byli lidé nuceni za ni platit.
Mnohokrát jsem slyšel argument, že Česká televize pomáhá i těm, kteří ji nesledují. Pokud tento argument přijmeme, lze jím obhájit téměř cokoliv. Každá zájmová skupina dokáže tvrdit, že prospívá celé společnosti a zaslouží si povinné financování.
Ve skutečně svobodné společnosti by lidé rozhodovali sami, které služby chtějí podporovat a které ne.
Proto vás ve vašem sporu s vládou nepodpořím.
Ne proto, že bych si přál, aby Česká televize zanikla nebo proto, že bych souhlasil s placením ze státního rozpočtu. Ale proto, že jste se nezastali lidí, kteří byli nuceni platit za Českou televizi proti své vůli. A pokud jste tehdy mlčeli vy, nemůžete dnes očekávat, že nebudu mlčet já.
Možná je navíc stávka riskantnější, než si myslíte. Mohla by totiž připomenout mnoha lidem otázku, kterou si dosud nepoložili: „Opravdu mi Česká televize chybí?“ A někteří by mohli zjistit, že jim nechybí.
S pozdravem
Radovan Seidl
