Článek
Šlo o dodnes různými mýty opředenou americkou akci na vyzvednutí ukrytých beden v rokli Dušno nad štěchovickou přehradou. K ní došlo v únoru 1946, tedy skoro tři měsíce poté, co už armády USA i SSSR opustily československé území.
Na něm se v tu dobu už postupně vyostřoval předvolební boj, v němž tuzemští komunisté silně hrály kartu Rudé armády osvoboditelky a spojenectví se Sovětským svazem coby hráze proti Německu.
A Amerika, k níž vzhlíželi demokraticky smýšlející občané coby garantovi svobodného vývoje znovuobnoveného státu, tento příběh silně nabourávala. Komunisté se také všemožně snažili roli Američanů marginalizovat či různě skandalizovat.
U běžných lidí však měli zámořští osvoboditelé v drtivé většině výborné renomé. Jejich dobře živení a zásobení vojáci neměli na československém území potřebu rabovat a krást, na rozdíl od notně zbídačených Sovětů. Rudé propagandě tak zbyly proti Američanům jen různé drby a konspirace. To vše ale změnila právě zpackaná a těžko ospravedlnitelná akce ve Štěchovicích.
Praha nereagovala. Američané šli do rizika
Jak k riskantní operaci vůbec došlo? Už v říjnu roku 1945 informovalo francouzské ministerstvo zahraničí Prahu, že má od německého válečného zajatce Günthrea Aschenbacha výpověď, že on coby člen skupiny SS Das Reich pomáhal v dubnu 1945 vykopat poblíž Štěchovic štolu, kam mělo být následně ukryto třicet velkých beden. A Aschenbach byl ochoten úkryt lokalizovat.
Zároveň tvrdil, že bedny jsou opatřené pěchotními minami a hořlavou náplní do plamenometů.
Když československé úřady nevyvíjely v této věci žádnou aktivitu, předali Francouzi informaci také Američanům, konkrétně oddělení vojenského zpravodajství G2, které začalo ihned jednat. Podle jedné z teorií zpravodajci doufali, že by bedny mohly ukrývat dokumenty k německému jadernému výzkumu.
V lednu 1946 byl k dobrodružnému úkolu na území Československa, ovšem bez konzultace s jeho úřady a jejich vědomí, vybrán odborník na výbušniny kapitán Stephen M. Richards, jenž měl za úkol najít štolu s bednami a ty odvézt do americké zóny v Německu. O jeho výpravě byl informován úřadující americký vojenský atašé v Praze Thomas K. Taylor a jeho prostřednictvím také major Charles Katek z Vojenské mise Spojených států.
Druhý jmenovaný však ihned cítil ve vzduchu obří průšvih a vojáky od jejich záměru zrazoval. Jeho obavy však nebyly vyslyšeny, a tak v neděli 10. února projel z Německa přes československé hranice konvoj čítající čtyři americká nákladní auta jeden džíp, a celkem třináct mužů s různou specializací pocházející a z různých zemí (kromě USA také z Francie a Kanady) se zajatcem Aschenbachem.
Bedny dorazily do Německa. Pak přišel skandál
Výprava přenocovala v hotelu Alcron a na druhý den vyrazila do Štěchovic. Štolu s pomocí zajatce rychle našli. Povedlo se odstranit všechny nastražené výbušniny a bedny s pomocí navijáku vytáhnout a naložit na připravená auta. 12. února se pak Američanům podařilo s nákladem opustit prostor Štěchovic a s tajemným nákladem zdárně překročit u Rozvadova hranice Československa.
Na místě výkopových prací sice došlo ke kontaktu s místními občany a policejní hlídkou, která ale nijak nezasáhla.
Američané odvážejí náklad ze Štěchovic do Německa.
Vše nasvědčovalo tomu, že riskantní operace Američanům nakonec vyšla, jenže Richards se rozhodl svůj džíp spolu se dvěma dalšími vojáky nasměrovat zpátky do pražského hotelu Alcron. Mezitím už se ale jejich akcí ve Štěchovicích začala intenzivně zabývat policie, která ke svému zděšení našla na místě volně pohozenou munici, nezajištěné výbušniny a další nebezpečný materiál vedle povalujících se nacistických listin.
Když úřady zjistily, že kapitán Richards spolu se dvěma seržanty bydlí v Alcronu, záhy ho i s jeho doprovodem zatkla. Všichni se následně během výslechu ke všemu přiznali.
„Ale jejich výslech byl zbytečný, protože kapitán Richards měl v kapse u košile rozkaz od G2 s popisem operace a jmény i hodnostmi všech členů týmu. Nebylo o čem diskutovat. Pražské úřady oznámily, že trojici zatčených propustí pouze proti vrácení všech dokumentů z Německa do Prahy,“ píše o trochu operetním vyvrcholení celé výpravy ve své knize Československo nad propastí profesor mezinárodních vztahů na Bostonské univerzitě Igor Lukeš.
Komunistická propaganda měla žně
Američané si uvědomili, že incident je politický a diplomatický průšvih a záhy po vypuknutí skandálu pochopili, že není jiná možnost, než bedny pod dohledem československých zástupců v Německu naložit a vrátit. Což se také stalo a 2. března je přivezli na Pražský hrad. A USA se ústy velvyslance Laurence Steinhardta oficiálně za aféru omluvily.
Čeští experti po prozkoumání listin zjistili, že jde o dokumenty úřadu říšského protektora K. H. Franka. Obsahoval mimo jiné seznamy kolaborantů na území protektorátu. Tedy jistě zajímavý materiál, ale z pohledu amerického vojenského zpravodajství znamenal nejspíš o zklamání.
Naopak šlo o vítané sousto a dárek pro československé komunisty. Ministr vnitra za KSČ Václav Nosek mluvil o „aktu agrese“. Stranický list Rudé právo psalo (24.4. 1946) o tom, že šlo o „hrubé porušení československé suverenity“. Deník se vyžíval ve vylíčení události jako „banditský čin“ a „nepřátelské gesto“. Zároveň se snažil zdiskreditovat demokratické ministry Jana Masaryka a obchodu Huberta Ripku.
V této souvislosti šlo samozřejmě jen velmi těžko jakkoliv se stavět na stranu USA a komunisté toho náležitě využili. Když deníky demokratických stran jako Svobodné slovo či Lidová demokracie minimálně na začátku kauzy volily zdrženlivější tón, označovalo to ihned Rudé právo za „slouhovství imperialismu“.
O výpadu do Štěchovic referoval třeba 25. února 1946 deník New York Times a navzdory oficiální omluvě ze strany USA a zjevném PR fiasku o oněm list referoval jako o úspěchu a jeho účastníky oslavoval jako hrdiny.
Nicméně zasvěcení věděli, že americký nájezd krátce před volbami, v nichž mířili k vítězství komunisté, přišel v tu nejnevhodnější chvíli a na náladách v zemi napáchal velké škody.
„Komunisté byli samozřejmě nadšení z toho, jaké propagandistické možnosti se jim tímto nabízejí. Sovětská i americká armáda odešly ze země současně na konci roku 1945. A i když se objevovaly občas stížnosti na americké vojáky, sovětská vojska vyvolávala svým často bezohledným a hrubým chováním značné rozhořčení. Štěchovice ale poskytly komunistům nástroj, jak Čechoslováky přimět zapomenout na prohřešky jejich východních osvoboditelů,“ uvádí například ve svém článku „Mission to Štěchovice“ pro americký Národní archiv (National Archives and Records Administration) historik T. Dennis Reece.
Skandál pochopitelně poškodil kredit USA v Československu A spolu s tím dostaly ránu i reprezentanti demokratických ideálů, kteří doufali, že země nakonec neskončí ve spárech komunistické diktatury pod kuratelou Sovětského svazu.
Jak známo, květnové volby v roce 1946 nakonec ovládli (40,17% hlasů) komunisté v čele s Klementem Gottwaldem, kteří o dva roky později dovedli k zemi k převratu, po němž získala KSČ na dlouhá desetiletí neomezenou moc. Československo proměnily v nesvobodný loutkový stát zcela podřízený Sovětskému svazu.
Použité zdroje:
Lukeš, Igor, Českoslovesnko nad Propastí, Prostor, Praha 2014
Rudé právo, 24. února 1946
