Článek
Podobně začal i můj poslední sen.
Chodím v něm po prosluněném lyžařském středisku, kde se nejezdí na sněhu, ale na speciálních béžových větvičkách jehličnatých stromů. Je to tam dokonale vybudované a celé to navrhl i postavil jeden můj nápadník z gymnázia, kterého jsem kdysi odmítla.
Dnes je z něj pan primář a skvělý otec. Kolika dětí přesně, to netuším.
V tom snu spolu ale radostně mluvíme a vše naznačuje, že jsem v tom středisku doma. Trochu mi přijde, jako bych byla jednou z jeho manželek nebo tak něco.
Nechápu to.
Lyžování fakt nemusím a doktorů se nebojím, jen když jsou to zároveň básníci nebo mí přátelé. Ale kdo ví. Možná jsem si kdysi v dětství přece jen zatoužila. Být jednou z nich. Jednou z těch nenápadných větviček, na kterých se jezdí lépe než na sněhu.
Přesně tohle se mi teď děje i ve skutečnosti.
Já, uvnitř celý život outlier, najednou patřím. Patřím, když brousím po naší stavbě. Patřím, když moderuju v klubu Zítraslavných. Patřím na Scribeton, který jsem si původně vymyslela hlavně pro sebe. Ale pořád víc autorů říká, že tam se mnou chtějí být taky.
Ani ve své rodině se už necítím nijak zvlášť divně. Dokonce když jsem minule psala instagramový post k našim apartmánům na Brači, zjistila jsem u toho, že už patřím i tam. A to i bez toho, abych tam právě teď byla.
Trvalo to jen dvacet let.
Toho pocitu jsem si poprvé všimla už jako dítě. Stojím ve dveřích a nemůžu dovnitř. Nemůžu dovnitř, protože mi chybí přesně těch deset procent. A samozřejmě. Byly i místnosti, kde jsem měla o deset víc. A ani tam to nešlo.
Nebo, že by to vůbec nebylo o těch procentech? O inteligenci, kráse nebo schopnostech, které mi chybí na to, aby… ?
S tím snem, jako by přicházel pocit, že moje místo není v žádné z těch místností.
Ale někde mezi nimi.
Mezi těmi nenápadnými větvičkami, na kterých se jezdí lépe než na sněhu.
