Článek
Bylo to asi před měsícem. Sedím takhle po ránu v lobby jednoho hotýlku v bulharské Sofii a píšu. Najednou se rozezní zvony kostela v dáli. Notnou chvíli odolávám, ale pak mi to nedá. Zaklapnu počítač, rekordně rychle sbalím všechny své papírky a tužtičky, a vyrážím za tím podmanivým zvukem. Dojdu k současnému katolickému kostelu, který se mi už zvenčí moc nelíbí, ale na ceduli stojí, že akorát začíná mše v polštině, tak si říkám, zkusím to. Alespoň jí budu rozumět. Uvnitř není zhola nic, jen obrovitánský Ježíš na kříži. Takový ostentativní minimalismus v sakrální architektuře vidím poprvé. Působí to na mě dost skličujícím dojmem, ale říkám si, nebuď přecitlivělá, vydrž!
Nevydržím.
Musím se zvednout a odejít. Ani nevím jak a co mě vede, ale najednou stojím před chrámem Svaté neděle, který se mi už po příletu do Sofie moc líbil, jen nebylo kdy ho zkoumat. Vplavu dovnitř, kde je mše již v plném proudu. Kromě překrásného ikonostasu a nástěnných maleb je interiér vyzdoben živými orchidejemi všech možných barev a velikostí. Takovou výzdobu nezažil ani pravoslavný kostel v mé rodné vesnici, když jsem v něm měla svatbu. Ale to ještě pořád není to nejdůležitější.
Postavím se doprostřed křížového půdorysu a tam se mi to stane.
Jako dítě jsem slyšela staroslověnskou liturgii snad tisíckrát. Znám ji celou nazpaměť, je prolezlá každou mojí buňkou. Nikdy doposud jsem ji však nezažila vznášet se takhle nádherným prostorem. Patnáct set let promodleným chrámem s takovouhle výzdobou. V podání neuvěřitelného mužského sboru zpívanou takhle PŘESNĚ.
Asi půl hodiny roním slzy, že skoro nemohu dýchat. Tak moc se mě to dotýká.
Ona metafora, že od mala kdesi v hloubce slyšíme svou vnitřní melodii. Ale tu ji przní umělé kytky, tam architektura či dizajn, jinde zase falešné skřeky. Pořád něco. Ale nám to zpočátku nevadí, protože nemáme srovnání. Pak ale postupně začneme jmout podezření, že by to mohlo a dokonce mělo být jinak! Ale furt to nemůžeme najít, potkat, zažít.
Nakonec, jednoho dne. V Sofii či kdekoli jinde. Se drátky spojí a žárovka se rozsvítí.
A my uslyšíme svou melodii PŘESNĚ TAK, JAK MÁ ZNÍT. Dokonale, opravdově, kolem sebe i v sobě. A můžeme ji pak konečně začít tvarovat a doručovat světu.
Nemám v poslední době větší Heuréky. Neumím lépe popsat to, o co s lidmi v lesích, v poušti či na svých seminářích usiluju.
Pojďte hledat a nacházet svou vnitřní melodii taky. A pokud chcete, mohu u toho být s vámi. Na svých workshopech nebo v individuálním provázení, stačí mi napsat.
