Článek
Alžběta je chytřejší než já. A klidnější. Je také mnohem stabilnější podnikatelka. Finanční nezávislost na rozdíl ode mne nemusí předstírat.
Po pár měsících jí psaní jde s větší lehkostí než mně po několika letech.
Vzpomenu si na spolužačku ze základky, kterou jsem takhle jednou přivedla na basket. A pak jsem si už skoro nezahrála.
Vrátím se do přítomnosti. Čteme na Scribetonu. Její texty všichni vychvalují. Ty moje čím dál méně.
Přesto, nebo možná právě proto, se s ní postupně přátelím víc. Opatrně, ale víc.
V lecčems jsem slabší i než muži, které mám blízko. Ale tam to nevadí. Tam je to dokonce ku prospěchu věci.
S Alžbětou a dalšími interesantními ženami, které si pouštím blíž, je to jiné. A nejen proto, že po mně neslintají a neobdivují mě.
Udělám inventuru všech žen, ze kterých mi kdy bylo krásně a těžko zároveň. Včetně sestry a mámy. Tam to bodne. Do jednoho království se vejde jen jedna královna.
Jdu pokorně dál. Jako by ty, co bolí nejvíc, byly ty nejcennější.
Střih.
Sedím s Alžbětou ve Veltlínu a zase se cítím jako teta. Ale ne teta s doutníkem, sherry a stylovými šedinami. Staví se pozdravit ještě Jessica. Ta je pro změnu tak krásná, až se mi pokaždé rozbuší srdce. Ne vždy jen radostí.
Celý zbytek večera pak už jen padám. Premiéra filmu. Párty. Dav lidí. Mám dneska ovulaci, tak bych si mohla zazářit.
Ale jako bych se nemohla ani narovnat. To, co mi vedle silných mužů jde samo, mi vedle silných žen někdy připadá jako sysifovská práce.
Vzpomenu si na Janu, Terezu a Bohdanu. A na ty před nimi. Hlavně pak na ty, které mám od malička v rodině.
Někdy mám pocit, že všechny to umí s míčem i perem lépe než já.
Růst vedle silných žen je jako růst před zrcadlem.
Pořád to vidíme.
A ony také.
