Článek
Kde se vlastně Roman Saran vzal? Jak jste jeho postavu tvořil?
Nedávno jsem našel první verzi novely Dwur a musel jsem se smát. Detektivní zápletka je stejná, ale Saran se jmenuje Pavel a není kriminalista, ale novinář. Navíc jsem příběh vyprávěl v první osobě, což vyznívá velmi směšně, protože jsem se neubránil tendenci Sarana jaksi vylepšovat. Vysoký brunet, švihák lázeňský. Kupodivu se nerval. Nemělo to grády, bylo to srandovní.
Tak jsem si vymyslel vysoce funkčního sociopata Romana, rapla na hranici uvěřitelnosti, kterého by u policie možná ani nezaměstnali. Musel mě bavit, což je taky podstata Trujkuntu. Chci v prvé řadě psaním pobavit sám sebe. Čtenář je až na druhém místě. A pokud jej Saran a spol. pobaví a zaujme také, o to větší mám radost a chuť splétat osudy blonďatého magora a buldozera ženských srdcí dál.
Víte, jak skončí?
Proč by končil? V šestém díle přijde v jeho životě zásadní zlom. Dost mě naštval. Ale už jsem mu odpustil a jedeme dál.
Petr Sagitarius: Krysta
Všechny příběhy z Trujkuntu svou civilností při samotném procesu vyšetřování působí velice uvěřitelně. Nakolik je pro vás podstatná profesní stránka věci –konzultujete s někým skutečné pracovní postupy kriminálky?
Nebýt mého výborného kamaráda Marka, bývalého policisty s pětadvaceti odslouženými lety, tak bych se do psaní detektivek vůbec nepouštěl. On sám sice tvrdí, že čtenáře zajímá víc příběh, nicméně jistou kriminalistickou uvěřitelnost musí mít detektivka také.
Dnes jsme žánrem krimi doslova zaplaveni, kdekdo se cítí jako expert, takže na odborné stránce záleží. Čtenáři jsou pozorní. Nevím, do jaké míry splňuje správné kriminalistické postupy Trujkunt. Snažím se, ale do přílišných detailů nezabředávám, ty jen brzdí příběh. Dávám přednost dynamice před popisností. Hlavní postava je akční hrdina. S ničím a s nikým se nepárá.
Trujkunt je kromě detektivky taky něco jako místopis severovýchodního koutu naší republiky. Kam nás ještě hodláte zavést a která z těch míst jsou pro vás nejdůležitější?
Nebudu zastírat, že si zajímavá místa občas vybírám záměrně. Svým geniem loci dodají podle mě příběhu šťávu a čtenáři, který náš region nezná, alespoň přiblížím krásy tak trochu opomíjeného koutu naší země. Děj šesté knihy série s názvem Prales se částečně odehrává na hranici národní přírodní rezervace Mionší. Prastarý jedlo-bukový prales se tak trochu podobá zakázané Zóně z románu bratří Strugackých.
Mojí srdcovkou je však úchvatný léčebný park plicního sanatoria v Jablunkově, po Průhonicích druhý největší, a co se týče variet stromů, keřů či rostlin také nejbohatší v republice. Říkám mu naše skrytá perla. Chodím do parku pravidelně odpočívat i přemýšlet o příbězích. Mé múzy žijí poblíž třešně Sargentovy mezi magnoliemi a rododendrony.
Máte při psaní předem rozmyšleno, kam se příběh rozvine, nebo jste klasický intuitivec typu Raymonda Chandlera, který prostě píše a čeká, až se mu vrah vyloupne sám?
Námět dalšího příběhu mám v hlavě už ve chvíli, kdy dopisuji předchozí díl. Základní obrysy, zbytek je intuitivní hra. Občas nevím, co se stane za další tři kapitoly. I vraha jsem jednou přeobsadil. Rád se nechám překvapit.
U novely Rest jsem věděl pouze to, že větou, kterou začnu, taky skončím. Zbývalo vyplnit prostor mezi nimi. Jak říkám, je to hra, zábava, neberu se vážně. Nechci nic zásadního světu sdělit. Když hra na krimi ztrácí dech a potřebuji nápad, tak vyrazím do parku za múzami pro polibek.
Už jste si zkusil několik novel, Krysta je prvním románem série. Jaký je rozdíl v tom, koncipovat zápletku u kratšího a delšího textu?
Vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, že z Krysty bude román, jak říkáte. Nic jsem nekoncipoval, ani nevím, jak se to dělá, prostě jsem napsal tolik slov, kolik jsem cítil, že je potřeba. Tak jako vždy. Je pravda, že teď mám napsáno takzvaně „do foroty“, takže mám čas a můžu si s postavami hrát víc. Z rozepsaného sedmého pokračování mi leze román, chcete-li. I když mi spojení „píšu román“ přijde legrační. V mém případě určitě. To bych se musel brát vážně.
Co člověka vede k tomu, že usedne k počítači a začne psát? Kde se ve vás ta touha – přece jen v pokročilejším věku – vzala?
Nevím, jak to mají ostatní kolegové, ale mě k psaní přivedla nutnost ukočírovat negativní myšlenky, které mi rarach fantazie občas podsouvá. Je to prosté. Když se ponořím do Trujkuntu a soustředím se na zaplétání a rozplétání vraždy, tak můj soukromý Barbucha neroste. A kromě toho stejně nic kloudného, čím bych se v invalidním důchodu zabavil, neumím.
Touha? Ta je pro umělce. U mě platí, když musíš, tak chceš. Jinak si mentálně pokročilý nepřipadám. Výhodou vyššího věku je především fakt, že si nemusím některé situace vymýšlet, život fantazii hravě překoná. A já mám už docela slušně odžito.
Jazykovou libůstkou tvých knih je nářečí „po naszymu“, které kombinuje především češtinu s polštinou. Máte nějaká pravidla, kterých jste se při jeho tvoření držel, nebo je to čistě odposlouchané ze skutečného nářečí?
Nemusím nic odposlouchávat, já po naszymu běžně mluvím. Dnes už sice jenom s maminkou, ale pro mě je to živá řeč. Do česko-polské rodiny jsem se narodil. Zdejším nářečím hovoří tisíce lidí v našem regionu. Chci, aby byly mé příběhy autentické. Není to záměr ve smyslu – aby byl Trujkunt pro čtenáře z Čech či Moravy zajímavější, barvitější, okořením ho cizokrajným dialektem. Takhle nepřemýšlím, nekalkuluju.
Jiří Popiolek
