Článek
Křesťanství se jako nové, monoteistické náboženství začalo Evropou šířit už během prvních staletí našeho letopočtu. Pomyslné dílo však bylo dokončeno teprve v prvních staletích následujícího tisíciletí. Tato první„globalizace“ do jisté míry sjednotila velký počet roztříštěných kultur a národů pod jediným náboženstvím. Politicky šlo o skvělý tah, protože původní víry byly značně roztříštěné, necentralizované a málo institucionalizované. Často se silně regionálním charakterem. Ani velká stará náboženství jižní Evropy neměla tak silnou centralizaci jako pozdější křesťanství.
Na sklonku starověku už se ale mocná antická náboženství stávala jen odleskem dávných časů. Otěže přebíral jediný bůh. Křesťanství bylo politicky výhodné. Spojovalo evropské kraje, vládce i poddané pod jeden zájem. Křesťani nechtěli obchodovat ani vyjednávat s nevěřícími. Franská církev například dokonce zakazovala hodování křesťanů u jednoho stolu s pohany, dokud se nenechali pokřtít. A bohatě prostřená tabule byla leckdy silnější argument než tisíce žalmů. A tak se nové vyznání šířilo.
Pohanské svátky nezmizely. Dostaly nový kabátek
Přesvědčit jednotlivé vládce, aby přijali křesťanského Boha, nebylo často nic obtížného. A šlo to leckdy „po dobrém“ – zejména zpočátku. Mnohým pohanským pánům (a tím spíš obyvatelům) to bylo ostatně jedno. O jednoho boha víc nebo míň. Stačilo se nechat pokřtít a mít krásné třpytivé zboží za výhodné ceny. Samozřejmě to neplatí všeobecně…
Zejména později (10. až 13. století) se objevovali odpůrci, kteří křest zarputile odmítali. Krásným příkladem jsou Slované z kmene Ránů, kteří se drželi svého vyznání až do vyvrácení Svantovítova chrámu v Arkoně Dány roku 1168. V roce 1147 se uskutečnila křížová výprava proti slovanským Obodritům. Ještě ve 13. století pak proběhly křížové výpravy proti baltským kmenům Prusů. A dalších příkladů by se našel bezpočet. Vraťme se ale trochu zpátky.
Šiřitelé křesťanství byli zpočátku spokojení. Ale jak čas běžel, objevovaly se značné trhliny. Země sice naoko přijaly novou víru, ale jinak si dál jely ve stejných kolejích. Zejména rurální svět uctíval dál své bohy, slavil své svátky, držel své zvyky a pověry a obával se svých démonů.
Rozrůstající se a sílící církvi začínalo vadit, že jejich víra je spíše politická maškaráda, a tak dostali misionáři za úkol přitlačit na pilu. Zkušenosti už ukázaly, že potřít samotné původní panteony není až tak obtížné. Velcí dávní bohové se od válu odebrali docela rádi a bez přemlouvání. Ale zbavit se celé hluboko zakořeněné démonolatrie a pohanského „životního stylu“, jehož pramen by bylo možné stopovat až hluboko do starověku a pravěku – to se ukazovalo jako zásadní problém. Démoni, pověry, magie, zvyky, tradice, svátky… tyto aspekty starých věr se po celé Evropě držely zuby nehty dávno poté, co stará obětiště nahradily kostely.
Už na konci starověku přitom nějakého šikulu napadlo, že místo toho, aby se křesťanstvo snažilo všechny původní zvyky vymýtit (což se i později ukázalo nemožným – a platí to dodnes), prostě na ně navleče křesťanskou róbu.
Ježíšek se asi narodil na jaře… ale to nevadí
A tak se už někdy ve 4. století postupně křesťanská obec domluvila na tom, že datum narození Krista by se dalo příhodně naroubovat na jeden z vůbec nejdůležitějších celoevropských svátků – svátek zimního slunovratu. V římském světě se tyto svátky nazývaly Saturnálie. Na 25. prosince připadal ostatně i svátek Dies Natalis Solis Invicti (Den narození Nepřemožitelného slunce) kultu slunečního boha.
V Bibli není o datu narození Ježíše zmínka. Podle různých náznaků a odkazů jej historici odhadují obvykle na jarní nebo podzimní (konec září) období. Datum 25. prosince se poprvé (černé na bílém) objevilo v kronice Chronografus z roku 354, ačkoli některé zdroje uvádějí, že se o něm „uvažovalo“ již během 3. století.
Podobným způsobem se postupně přelakovaly i jiné svátky, ba i různé zvyky a taky bytosti. Stačilo každou věc podepřít kouskem křesťanské ideologie. Součástí spisu Historia ecclesiastica gentis Anglorum je list napsaný papežem Řehořem I. Sám papež zde výslovně uvádí, že konverze pohanů ke křesťanské víře lze usnadnit tím, že lidem budou ponechány jejich tradice, avšak s tvrzením, že jsou prováděny pro slávu křesťanského Boha. Zvyky (kromě těch závadných) tedy mohly zůstat, stačilo lidi přimět zapomenout jejich původní smysl.
Pocházejí vánoční tradice a zvyky od ďábla, nebo jen od pohanů?
Obrovská část dnešních tradic a zvyků (spojených nejen s Vánoci, ale kteroukoli příležitostí) má původ ještě v pohanských časech, ač si to většinou neuvědomujeme. Někdy se věřící domnívají, že konají originální křesťanské záležitosti – těch kromě návštěv kostela překvapivě není až tak mnoho.
Ostatně – často dnes mluvíme o „pověrách“ spojených s různými situacemi nebo svátky. Křesťanství je od svého počátku až dodnes principiálně proti jakýmkoli pověrám, neboť jde o rezidua starých věr a ukázku slabosti ve víře křesťanské. Potvrzují to i různé moderní zdroje.
Např. portál Vira.cz, kde je u hesla Pověra napsáno: „Člověk je od přirozenosti tvor náboženský (protože byl stvořen od Boha, Boha ve svém životě stále tuší). A nevěří-li člověk v Boha, musí tu prázdnotu nějak vyplnit. Tak kde pak není (hlubší) víra, rodí se a získává navrch pověra. Není-li Bůh pro člověka na prvním místě, začnou toto první místo nahražovat nejrůznější bůžkové, modly a démoni…“.
Portal Ethos.cz se pověrami zabývá obšírně v článku, kde odsuzuje vše od astrologie, čtení z ruky a jasnovidectví přes jógu a homeopatii až po počítačové hry, kde vystupují čarodějnice. Hlavní myšlenka je ale vyjádřena takto: „Boží slovo, Bible, má ke všem pověrečným praktikám jednoznačné stanovisko. Základem je první přikázání (Exodus 20,3 a Deuteronomium 5,7). Tam Bůh říká: Nebudeš mít jiné bohy mimo mě.“
Tento přístup je vlastně z hlediska křesťanství zcela logický. Pověrečnými praktikami se „uživatel“ snaží ošidit Boží vůli – pokouší se zjistit budoucnost, nebo ji dokonce měnit (např. čočka na Nový rok a tisíce dalších) navzdory Božímu plánu. Vzhledem k tomu, že všechny dnes už vyprázdněné a nesmyslné pověrečné úkony byly za pohanských dob živoucími magickými praktikami, je názor církve pochopitelný.
Takže až si u štědrovečerního stolu rozkrojíte jablíčko (nebo rozlijete olovo), pamatujte, že v podstatě v dobré víře pácháte zločin proti křesťanské víře. Anebo si místo toho připomeňte, jak neuvěřitelně hlubokými a dalekosáhlými kořeny jsou vánoční svátky spojeny s evropskou duší. I tou předkřesťanskou.
Zdroje:
Historia ecclesiastica gentis Anglorum (Createspace Independent Publishing Platform, 2014)
Aleksander Gieysztor: Mytologie Slovanů (Argo, 2012)
Jiří Dynda: Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech (2017, Scriptorium)
Kolektiv autorů: Christianizace a utváření křesťanské monarchie (2013, Argo)
Paul Veyne: Jak se náš svět stal křesťanským (2024, Rybka Publishers)
Einhardus: … a neuniknout budoucímu věku. Vita Caroli Magni (1999, Set Out)
Sergej Arkaďjevič Ivanov: Byzantské misie aneb Je možné udělat z „barbara“ křesťana? (2012, Pavel Mervart)
Libuše Hrabová: Stopy zapomenutého lidu (2006, Veduta)
