Článek
Je pozdě odpoledne, 22. července roku 1996, olympijskou vzpěračkou halu ve Světovém kongresovém centru v Atlantě zaplnilo na 5 000 diváků. Mnozí mávají řeckými vlajkami, jiní zase tureckými. Oba tábory jsou rovnocenně velké. Všichni napjatě očekávají strhující, velkolepou bitvu mezi tvrdými rivaly. Řeckým vzpěračem Valeriosem Leonidisem, který láme rekordy, jak na běžícím pásu, a „nenápadným“, ale neporaženým tureckým šampionem Naimem Süleymanoğlu, kterému se pro jeho výšku pouhých 147 cm přezdívá Kapesní Herkules.
Tito dva soupeři jsou nejsilnější muži světa ve své váhové kategorii – v pérové váze do 64 kg. Naim Süleymanoğlu má na svém kontě už zlaté medaile ze Soulu z roku 1988 a z Barcelony v roce 1992. Pokud zvedne tolik, aby porazil hlavního oponenta, stane se prvním vzpěračem s „hattrickem“ v podobě tří zlatých olympijských medailí. Valerios na něj v tomto trochu ztrácí, v Barceloně skončil až pátý. Nyní je ale ve skvělé formě a váží o libru více (139 liber čili cca 63 kg), takže v případě remízy by vítězství patřilo jemu.
Dnešní soupeření má ale nejen sportovní, nýbrž i politický podtext. Vztahy mezi Tureckem a Řeckem jsou opět na bodu mrazu. A to kvůli sporům o jistý neobydlený ostrov v Egejském moři, na který si dělají nárok obě země. Valerios se snaží v rozhovoru před kláním politické vášně mírnit a tvrdí, že jde o sport a hrdost a vyjadřuje úctu k soupeři, ale atmosféra v hledišti je hustá.
I samotný Naim Süleymanoğlu ovšem vzdává sokovi hold a uznává ho jako rovnocenného, přestože „po osm let neměl soupeře ani skutečnou konkurenci“. S Valeriosem mají dobré vztahy. Oba jsou skutečně zářnými příklady toho, co vyjadřuje sportovní a olympijský duch…
Turek v Bulharsku, který neměl na růžích ustláno
Naim Süleymanoğlu se narodil v roce 1967 ve vsi Ptichar na jihu Bulharska v balkánském pohoří Rodopy. Chudobnou vísku v malebné, lesnaté krajině obývaly především etničtí Turci. Jedním z nich byl i Naimův 150 cm vysoký otec. Jeho matka měla pouhých 127 cm. Důvodem nízkého vzrůstu mohly být pravděpodobně do jisté míry i chudobné poměry, v nichž tato hornická rodina žila v obyčejné kamenné chatrči na kraji vsi. Naim se nicméně vzpírání věnoval od útlého věku a jeho talent vyšel najevo velmi brzy. Už v 15 letech si připsal první světový rekord.
V 80. letech čelila Naimova rodina útlaku ze strany komunistické vlády Bulharska v rámci násilného asimilačního programu známého jako „Proces obrození“. Ten zakazoval turecké menšině mluvit rodnou řečí, Naim si musel i změnit jméno na slovanské (Naum Shalamanov). Politická situace mu dokonce znemožnila účast na olympiádě v Los Angeles v roce 1984. Naim se proto v roce 1986, cestou na mistrovství v Melbourne, odhodlal k nesmírně riskantnímu tahu. K útěku, který plánoval už rok, aniž by o tom řekl své rodině. Nebyla to z jeho strany podlost či ignorance. Chtěl zkrátka rodinu ochránit, protože byli sledováni i odposloucháváni.
Útěk se mu pod záminkou falešné schůzky v Melbourne zdařil a tehdejší turecký prezident Turgut Özal mu zařídil dopravu do Londýna i soukromé letadlo do Turecka. Tureckým zpravodajcům se povedlo přechytračit bulharské agenty, kteří Naima sledovali. V Turecku se pak Naim dočkal uznání, slávy i peněz. V roce 1988 se za to „své“ zemi odvděčil zlatou medailí ze Soulu. Překonal zde hned 6 světových rekordů. Dostal se i na obálku magazínu Time.
Mladý muž zdrcený životem
V roce 1989 pak Naim získal i titul na mistrovství světa, pro Turecko si ale připravil nečekanou ránu. I když měl teprve 22 let, rozhodl se sportovní kariéru ukončit. Cítil se naprosto vyčerpaný. Hájil se velmi smutnými slovy, ze kterých splývala bolest a únava těžkým životem a touha po změně.
„Neměl jsem žádné dětství. Od jedenácti let jsem zvedal činky a nic jiného jsem neznal. Teď bych chtěl zkusit trochu víc žít.“ (zdroj: Olympijskytym.cz)
Naim si nakonec skutečně dopřál dvouletou pauzu, ale nakonec ho prezident přemluvil k účasti na olympijských hrách v Barceloně. I odsud odcházel se stejným úspěchem. Jeho největší kariérní úspěch, ale měl teprve přijít. Na olympiádě v Atlantě…
Největší výzva, které Kapesní Herkules čelil
V Atlantě se Naim ocitá v trochu jiné pozici, protože světové rekordy zrovna nedrží on sám, ale řecký a čínský oponent. Soutěž je tudíž napínavá, protože stačí málo, aby Naim medaili ztratil.
V prvním pokusu si Naim nechá naložit 140 kg na trh, o pět kg víc než Valerios. Naim uchopí činku, dokořán otevře ústa, jeho trh doprovodí jediné tlumené heknutí. Činka je nahoře. Naim setrvá s váhou na rukou a ve tváři má odhodlaný, pevný výraz. Jeho technika je stejná jako vždy, fantasticky konzistentní. Nyní se projevuje fakt, že činky zvedal už od svých deseti let s neuvěřitelnou svědomitostí a odhodláním. Naim pokývne publiku a odchází.
V druhém pokusu si Naim naloží 147,5 kg, ale cestou nahoru přichází selhání. Naopak Valerios svých 145 kg trhne. Kapesní Herkules je ale odhodlaný vytyčených 147,5 kg zvládnout. Naloží si je i na třetí pokus. Připravuje se… trhne… a činka je nahoře. Naim ji odhodí a tentokrát zajásá nad vlastním výkonem. Svého soupeře porazil v trhu o 2,5 kg.
Tento náskok mu nakonec vydělal celkové vítězství. Nadhoz už mu posléze pouze umožnil ho udržet, když v třetím pokusu zvládl zvednout 187,5 kg, zatímco Valerios ve svém pokusu o 190 kg selhal.
Nejsilnějšího muže světa položil alkohol
Díky svým výkonům je dodnes Naim Süleymanoğlu oslavovaný jako nejsilnější vzpěrač historie a v mnoha různých žebříčcích se objevuje na prvním místě. Jako jediný trhl 2,5násobek své váhy a byl jedním z mála, kteří v nadhozu zvedli víc než 3násobek své váhy.
Zbytek Naimova života po Atlantě už ale tak slavný nebyl. Naim se ještě zúčastnil olympiády v Sydney v roce 2000, ale medaili už nezískal. Od roku 1999 se taky angažoval nejen ve vzpírání, ale i v politice. Zde ovšem naopak nebyl vůbec úspěšný. Kromě toho ale našel značnou zálibu i v alkoholu. Už v roce 2009 byl hospitalizován s cirhózou jater. V roce 2017 mu játra selhala a po neúspěšné transplantaci koncem roku zemřel ve věku pouhých 50 let. Naim se nikdy neoženil, ale měl čtyři dcery. Jednu z nich potvrdil teprve posmrtný test DNA.
Životní cesta velkého tureckého hrdiny tak byla podobně trnitá a měla obdobně smutný konec, jako pouť jeho slavnějšího a většího jmenovce, Herkula.
Autorský článek s využitím zdrojů:
Cep Herkülü: Naim Süleymanoğlu (dokument)
Olympijská Atlanta 1996 (televizní seriál)
Atlanta's Olympic Glory (TV film)
