Článek
Na rovinu říkám, že jsem se na ten film nechtěl dívat, protože jsem tušil, jak mi po tom bude. Na záležitosti týkající se dětí jsem až příliš přecitlivělý. Přesto jsem podlehl obyčejnému sprostému lidskému pokušení a zvědavosti – a stalo se přesně to, co jsem očekával. Film málem zruinoval mou křehkou psychiku. To nic nemění na faktu, že objektivně je v některých ohledech naprosto famózní.
Strašlivá chyba otce a otřesná tragédie dítěte v Nitře
Režisérka a scénáristka filmu Tereza Nvotová má za sebou dva zajímavé celovečeráky Světlonoc a Špína. Tentokrát se ale rozhodla pustit do opravdu hodně ožehavého a silného tématu. Bylo to prvoplánové rozhodnutí? Možná. Dost možná. Zfilmovat takový skutečný případ je tah na bránu jak vyšitý. V podání Nvotové ale nejde jen o prázdné dojení tragédie, nýbrž i pozoruhodnou ukázku filmařiny.
Film se věnuje reálné události, která se stala před 10 lety ve městě Nitra. Teprve dvouletá dívka Kristínka (ano, s měkkým í, protože Slovensko) zde prakticky „uhořela“ v rozpáleném autě, ve kterém ji otec nechal po neuvěřitelných 6 hodin, zatímco byl v práci. O případu informovala téměř všechna slovenská i česká média.
Otec Jozef K. měl dítě odvést do školky (či spíše jeslí), ale cestou zkrátka neodbočil a pokračoval automaticky přímo do práce. K autu se vrátil teprve po mnoha hodinách v práci a dceru našel už dávno mrtvou, posetou spáleninami a puchýři.
Některá média uváděla, že dítě nechal v autě děda, případně, že dívku našli náhodní kolemjdoucí. V pozdějších článcích už byly tyto mylné informace vyvráceny. Malá Kristínka zemřela ve spánku, z nějž plynule přešla do bezvědomí. Tehdy bylo zrovna léto a v Nitře se teploty šplhaly k 38 °C. Dítě nemělo šanci, ani kdyby auto nestálo mimo jakýkoli stín. Dívku v autě nalezl až samotný otec, když se k autu po mnoha hodinách vrátil.
Syndrom „zapomenutého dítěte“
Jozef K. se i před soudem hájil tím, že byl přesvědčen, že dceru odvezl do školky. Motiv falešné vzpomínky v důsledku stresu a neobvyklé situace je důležitou součástí i samotného filmu, kde je navíc celá situace opravdu vynikajícím způsobem ztvárněná. Divák tak celou dobu žije příběh se samotným otcem – a to až do soudního přelíčení, kdy se některé věci vysvětlí v jiném světle.
Ostatně celý film je v podstatě one man show Milana Ondríka, který ztvárnil hlavní roli. Kamera mu většinu času nakukuje přes rameno a chodí s ním. Zpočátku se to může zdát trochu zvláštní až nudné, protože nejdříve sledujeme jeho denní rutinu. V jiném filmu by to člověk považoval za absurdní vycpávku, ale pozdější děj naprosto obhájí a osvětlí smysl toho všeho.
Milan Ondrík je navíc ve své roli naprosto fantastický. Co fantastický… to je slabé slovo. Jde o jeden z nejlepších hereckých výkonů, jaké jsem viděl za hodně dlouhou dobu. A to měl Ondrík za úkol ztvárnit to nejtěžší, co si lze představit. Nejhorší šok a bolest, jaké vůbec může člověk prožít. Díky Ondríkově výkonu a výše uvedené specifické kameře a způsobu vyprávění to pak skutečně vypadá, jako by někdo celou situaci živě natáčel. To má i odvrácenou tvář. Film je neskutečně depresivní a zdrcující.
Slabší povahy nebo lidé v horším rozpoložení mysli by se na něj raději neměli dívat. Zvlášť pokud jsou sami rodiči a toto téma je logicky více zasáhne než většinu bezdětných. Já se musel z nepříjemné úzkosti po tomto filmu dostávat pár dní. To ale spíše jen potvrzuje kvality filmu.
Po hlavní sekvenci (cca první třetina) film nabírá standardnější filmovou strukturu. Udrží vás ale v napětí. V jistém smyslu je tato část divácky spíše ještě přitažlivější. Jsou zde ale i scény, které nejsou špatné nebo nudné – ale působí trochu mimo tón a lacině. Zejména scéna v sauně. Obecně se dá ale jen máloco filmu vytknout, snad s výjimkou faktu, že vrchol přichází někde u soudního přelíčení. Pak už snímek spíše doznívá. Ale už se tak jako tak blížíme ke konci.
Zdroje:
